Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Špunt z červeného plyše / Jak naše velké festivaly ucpaly artovou distribuci

téma: Filmové festivaly / Michal Procházka / 28. 5. 2011 / komentáře (19)

Americký filmový teoretik Bill Nichols mluví ve svém textu Global Image Consumption in the Age of Late Capitalism o festivalovém filmovém oběživu jako nové komoditě kinematografie,^/1 jejíž šíření stojí na opačném principu než distribuční praxe Hollywoodu. Podstata spočívá v tom, že s pomocí i zcela marginálních lokálních přehlídek cirkuluje určitý druh „mezinárodního filmu“, jenž by bez podobné hustoty festivalů zanikl. Tento koloběh je pak chápán jako protiváha Hollywoodu či stále více komercializované distribuce. V rétorice řady filmových festivalů najdeme podobné argumenty a spoustu vět o tom, jak podporují uvádění kvalitních snímků či dokonce vychovávají publikum k náročnější tvorbě. Je však otázkou, do jaké míry jsou podobné proklamace opodstatněné a zda nezůstávají jen nenaplněným přáním. Vzhledem k tomu, kolik finančních prostředků do festivalů jen v Česku každoročně plyne, je legitimní se ptát, jakou roli v rámci současného systému filmové distribuce vlastně hrají.

Nemá cenu pokládat zavádějící otázky typu, proč může být v Karlových Varech (ve Velkém sále hotelu Thermal) vyprodaná projekce vynikajícího, ale ve všech možných směrech menšinového ukrajinského filmu Sergeje Loznicy Moje štěstí, zatímco do našich kin se většinou nedostane ani doma oceňovaný a komerčně úspěšný francouzský film. Cílem tohoto textu není ani naříkat nad ústupem „umění“ z institucionální kinematografie. Nicméně bychom se měli pokusit zjistit, jak domácí festivaly napomáhají průniku artových filmů či v užším slova smyslu festivalových titulů do kin. Zda se tak děje a jakým způsobem.

Festivalové píárko v českohollywoodském rybníčku

Zástupci festivalů mají samozřejmě pravdu v tom, že bez jejich existence by čeští diváci něměli vůbec šanci kvalitní snímky spatřit.

Česká distribuce je v katastrofálním stavu, zcela ovládaná komercí. Podíl evropské produkce v ní stále klesá, loni se v TOP 50 vyskytovaly vedle Sherlocka Holmese Guye Ritchieho (produkce Warner Bros.) pouze tři filmy: belgický eko-animák Sammyho dobrodružství (r. Ben Stassen, 78 tisíc diváků), francouzský film pro děti Mikulášovy patálie (r. Laurent Tirard, 70 tisíc) a Imaginárium dr. Parnasse Terryho Gilliama, na něž se přišlo podívat 56 tisíc lidí. V minulém roce ovládl americký film 56 procent návštěvnosti našeho trhu, podíl českých filmů tvořil 37,5 procent a na ostatní evropskou tvorbu zbylo pouhých 7,8 procenta. Nutno dodat, že vysoké české číslo je dáno především pěti diváckými hity, které se umístily v první desítce, zatímco zbylých 31 snímků víceméně jen paběrkovalo na okraji. Když si vezmeme desítku nejnavštěvovanějších evropských filmů loňského roku v rámci celoevropské sítě kin Europa Cinemas, zjistíme, že u nás z nich byl uveden jediný – Allenova moralita Poznáš muže svých snů. České prostředí je zkrátka hluboko pod evropským průměrem, co se týče uvádění neamerické produkce či pestrosti distribuce, a to i přesto, že tradiční kina zůstávají v podstatě v majetku měst a jsou de facto dotovaná radnicemi!^/2

Podle zkušeností samotných distributorů mohou festivaly pomoct artovým projektům především na jejich cestě do médií. Svou váhu má zařazení filmu do hlavního karlovarského programu či zvláštní uvedení snímků v pozici zahajujícího či zakončujícího titulu přehlídky. Když před měsícem otevíral islandský film Mama Gogo v rámci své předpremiéry Febiofest (za účasti režiséra Friðrika Þóra Friðrikssona, jemuž se navíc dostalo menší retrospektivy), v médiích se to zmiňovalo po celé tři až čtyři týdny.^/3

Artcamu podobně pomohla projekce Trierova Antikrista v Karlových Varech, který byl těšně před premiérou zařazen i na Festival francouzských filmů. Další artový distributor Aerofilms těžil zase z návštěvy filmařky Jasmily Žbanić, která doprovodila úspěšnou předpremiéru Grbavice v Karlových Varech roku 2006. Obecně lze říct, že karlovarská retrospektiva Kim Ki-duka v roce 2002 (7 filmů) či pravidelné uvádění filmů Akiho Kaurismäkiho v 90. letech na stejném festivale (v roce 1995 v rámci sekce Návrat 7 statečných, později Fóra nezávislých) pomohly s iniciací těchto filmařů do naší artové distribuce. Zatímco Kaurismäki se vyvezl na vlně obliby „nezávislých filmů“ i skandinávského kina ve Varech, Kim Ki-duk těžil z celoevropského boomu asijské tvorby, která k nám s několikaletým zpožděním dorazila v roce 2002.

Oba tvůrci jsou příkladem toho, jak náš největší festival dokázal v době svého rozpuku táhnout část publika na módu nemainstreamových filmů do kin. Kaurismäkiho uváděl Cinemart, o Kim Ki-duka se dělily společnosti Artcam a Aerofilms. Obtížně se to vyčísluje, byť lze odhadnout, že Kaurismäki přitáhne podle zkušenosti distributorů do kin šest tisíc diváků, Kim Ki-duk možná čtyři. V každém případě jde o velmi malá čísla (nejúspěšnější film loňského roku, Vejdělkovy Ženy v pokušení, vidělo 1 232 299 diváků). Nejde přitom o to, že by u nás neexistovalo náročné publikum – problém je v tom, že se umělecké filmy k divákům často ani nedostanou. Jejich uvádění vyžaduje od distributorů specifický druh příprav (mimo jiné dostatek času na specificky zacílenou mediální propagaci a rovněž na to, aby se stačila rozběhnout prachobyčejná „šuškanda“...). Vzhledem k tomu, že současné nastavení ekonomických a distribučních podmínek nahrává spíše konzumu a rychlým filmům, které se chytnou během prvních dvou týdnů,^/4 a „systém“ podpory naší kinematografie distributory k výše zmíněným aktivitám příliš nemotivuje (například u nás neexistují granty pro kinaře oceňující kvalitu jejich programu),^/5 dá celkem snadno odhadnout, kam artová produkce povětšinou míří. Do sálů běžných kin rozhodně ne.

Festovní cooltivace fkusu

Zde přicházejí na scénu festivaly zaštiťující se tím, že přispívají ke kultivaci celé scény a výchově domácího publika. Karlovy Vary, Febiofest, Letní filmová škola, Britský seminář či Festival francouzských filmů skutečně od poloviny 90. let utvářely divácké preference týkající se nezávislé tvorby, takže bez nich by se dnes už na podobné filmy dost možná nechodilo vůbec. Zmíněná karlovarská sekce Fórum nezávislých, kterou programoval Štefan Uhrík s Hanou Cielovou, zpopularizovala celý jeden proud americké kinematografie vznikající na okraji, mimo velká studia. Festival ve Varech pomohl ale i dalším autorům, kteří si získávali jméno na přelomu tisíciletí – ať už Tomu Tykwerovi (Fórum nezávislých 1999) či Alejandru Gonzálezu Iñárritovi (film Amores Perros, nominovaný v roce 2001 na Oscara, byl uveden téhož roku v karlovarských Horizontech). Tamním objevem nejen pro domácí, ale i mezinárodní publikum byla Amélie z Montmartru Jean-Pierra Jeuneta (v soutěži 2001). Svoji roli sehrála i Česká televize, která „varské autory“ následně připomínala v rámci svého filmového klubu. Peter Greenaway zase vděčí za oblibu svých filmů v 90. letech Letní filmové škole a retrospektivě, která v Hradišti v roce 1993 retrospektivou za jeho osobní účasti proběhla. A například Febiofest představil pod vedením svého ředitele Fera Feniče domácímu publiku tématiku gay a lesbických filmů a pravidelným uváděním také výrazně pomohl latinskoamerické tvorbě.

První rozpor (nejen) českých festivalů ovšem spočívá už v tom, jakým způsobem strhávají pozornost samy na sebe namísto na samotné filmy. Podtónem většiny tuzemských přehlídek zůstává, že jde nakonec o zábavu i emocionální zážitek pospolitosti, v němž se setkávají lidé kolem kina. Mládež si užívá prázdniny a společenská elita demonstruje na červeném koberci svoji moc.

Organizátoři se navíc ocitají pod tlakem prostředí, které nepřeje odvážným a náročným konceptům. Před sponzory, ale bohužel i státními úředníky, kteří rozhodují o dotacích, se jejich přehlídky vykazují počty – prodaných lístků, uvedených titulů, článků v denících a doprovodných akcí. Není tedy divu, že vesměs vycházejí spíše z osvědčených a jednoduchých schémat žánrového, produkčního či teritoriálního rozdělení filmů. Především však budují velký zábavní podnik, připomínající v některých případech skoro firmu, která shromažďuje co nejvíce filmů ze světové tvorby jako písničky do jukeboxu. Snaha po dlouhodobé, systematické dramaturgii, která by poskytovala klíč k dnešní kinematografii a objevovala nová témata, tak nutně ustupuje do pozadí.

Takové Karlovy Vary se tak postupně vyvíjejí v eklektický festival s diváckým programem, českou slávou a obdivovanou prázdninovou atmosférou vytvářenou „rockovým“ publikem. Aby splnily společenskou objednávku, obracejí se k co nejširší divácké obci a lákají do města co nejvíce návštěvníků. V důsledku se stávají přehlídkou zábavné filmové „alternativy“ či světové tvorby, která má nádech trendovosti, což ovšem zvnějšku občas působí, jako by karlovarský festival bez ladu a skladu sebral a uvedl všechny novinky a světové premiéry, co byly právě k mání. Řada světově proslulých režisérů typu Hong Sang-sooa či Alexandra Sokurova se pak už do jeho programu nedostane. Možná ze mě jen mluví zatrpklost z postupujících šedin, ale z atmosféry posledního ročníku se mi dokonce zdá, že rozmělněným programem ztrácí festival původní skupinu návštěvníků, která stála za jeho boomem v 90. letech – sebranku naivních, leč skutečných filmových nadšenců, kteří v kinematografii hledali nové směry a zároveň oceňovali klasiku.

Nelze přehlédnout, jak festival obtížně zápasí s vlastní soutěží či jak třeba Fórum nezávislých ztratilo během let svůj obsah i smysl. Svébytnou koncepci se nepodařilo vtisknout ani sekci Jiný pohled, která svého času slibovala být unikátním programem alternativy a objevování menších titulů. Organizátoři se opožděně snaží naplňovat dávno deklarovaný záměr podporovat průmysl i filmy střední a východní Evropy. Ve skutečnosti se už neobejdou bez canneských ozvěn „Široce otevřených oči“, amerických hvězd či novinek provařených režisérů. Publikum jezdí na nové filmy Larse von Triera či Jima Jarmusche, kteří sice bezesporu patří mezi nejpozoruhodnější současné filmaře, ale „objeveni“ byli už před čtvrt stoletím. Je-li však program největšího tuzemského festivalu sestaven primárně z artového mainstreamu, můžeme se ptát, jestli takto pojatá akce v důsledku spíše „nekonkuruje“ uvádění kvalitních snímků do našich kin, místo aby pro ně naopak vytvářela prostor a publikum. Ostatně, proč na takové filmy chodit v Praze do kina, když si je lze vychutnat v létě na prázdninách ve Varech, kde je navíc k dispozici vždycky spousta přátel, piva a halušek?

Nejde o počítání diváků nebo o to, o kolik vstupenek přijde distributor, když film uvede na festivalu. Už jsem psal o tom, že festivalová předpremiéra může distribuci napomoci. Řeč je o obecnějším trendu českých diváků, kteří přestávají hledat náročné filmy v kinech, neboť si zvykli, že se na ně chodí na festivalech. Loňský oscarový film z Argentiny Tajemství jejích očí (r. Juan José Campanella), který byl promítán v běžné distribuci ve většině evropských zemí na západ od našich hranic, do kin nezakoupil ani jeden z pěti tuzemských artových distributorů – místo toho byl k vidění jen jedinkrát v Karlových Varech. Artový mainstream známých a očekávaných jmen naopak z festivalů vytlačuje novátorské experimenty, debuty mladých tvůrců či obecně jakákoli alespoň trochu odvážná, nekonvenční díla. Na žádné z našich domácích přehlídek například není možné narazit na vítězné filmy z vizionářského rotterdamského festivalu. Je to jako začarovaný kruh, nad kterým už někdy ani samotní dramaturgové nedoufají, že by jej bylo možné změnit.^/6

Klubisté mezi regály supermarketu

Jinou tendenci současných festivalů ilustruje pražský Febiofest, který stojí na trochu jiném principu než karlovarský „trendy“ svátek filmu. Připomíná supermarket nabízející tak širokou nabídku, aby si z ní mohl vybrat každý – v důsledku toho tak usilovně plní program sekcemi, jako by rovnal zboží na regál. Podfinancovaný festival, který je ohrožený na životě, se snaží vypadat pestrý a veliký. Zábava se v něm navíc střídá tak rychle, aby se nikdo nestačil nudit. Retrospektivy jdou proto v rychlém rytmu: čtyři filmy, tiskovka, tři rozhovory. Sotva se lze divit, že návštěva iránského režiséra Rafiho Pittse žijícího v Paříži či tureckého autora Semiha Kaplanoğlu letos zapadla, neboť si většina novinářů nestačila ani nastudovat, kdo že to vlastně přijel (a vzápětí odjel). Zároveň Febiofest vytváří nezacílené, teritoriálně vymezené sekce (Latinskoamerické panorama, Severský film, ...), které rozhodně neoplývají nějakou promyšlenou koncepcí: pravidelně se stává, že jsou vedle sebe uváděny vynikající filmy i naprosté banality. Příkladem za všechny může být i letošní sekce asijského filmu, v níž se objevily dvě manýristické žánrové hry Zhang Yimoua (Láska hlohového stromu, Zbytečná krutost), stejně jako dvě intimistická dramata „korejského Rohmera“, jak se říká Hong Sang-soovi (Ha ha ha, Okin film). Zmíněná díla měla společné snad jenom to, že všechna vznikla v Asii a byla uveden v roce 2010. Korejskou kinematografii vedle toho zastupoval i mladý debut Případ Kim Bok-nam (r. Jang Cheol-soo) s ohranou verzí ženské pomsty, třebaže se loni na festivalu v Pusanu představilo mnoho jiných a lepších talentů.

Dalo by se říct, že oproti Varům, které svou pozicí v domácím systému kinematografie nezáměrně přispívají k vyprázdněné nabídce českých kin, představuje Febiofest podnik, jenž ze zoufalého stavu domácí distribuce artových filmů těží. Přehlídka organizovaná Feničovým týmem není ani tak festivalem, jako spíše alternativním distribučním projektem: jeho program putuje po skončení pražské části regiony a alespoň částečně tak uspokojuje poptávku po filmech pro náročné diváky, jež domácí kinosály samy už dávno nenabízejí.

Třetím silným subjektem na našem festivalovém nebi je Letní filmová škola, kdysi vzešlá z prostředí klubového hnutí, která nyní deklaruje svůj zájem rozvíjet filmové vzdělávání. V minulosti se právě kolem filmových klubů utvářela celá generace milovníků klasických filmů a velkých historických děl. Dynamiku tohoto hnutí poháněla skutečnost, že mohlo na konci 80. let alespoň částečně uvádět nonkonformní filmy. Po revoluci LFŠ doplňovala naše povědomí o staré slavné tituly, které se k nám za socialismu nedostaly do distribuce. V neposlední řadě pak vize tehdejšího ředitele Jiřího Králíka kopírovala pojetí tradiční filmové historie zaměřující se na velké titány kinematografie.

Dnes je tento koncept přežitý, navíc tvorba 60. či 70. let už přišla o své nostalgické publikum, hltající kdysi Bergmana, Sauru či Antonioniho. V době nového přístupu k filmu, který přišel o vysokou estetiku či svátost výsostného umění, hledá „filmovka“ i Asociace českých filmových klubů s vyměněným vedením novou tvář nejen festivalu, ale i distribučních aktivit. Na jedné straně se zdá, že se pokouší objevovat nějak zajímavé, okrajovější osobnosti minulých avantgard (přehlídka belgického surrealismu z doby před dvěma lety), na druhé straně se stejně jako Febiofest – byť o poznání sofistikovaněji – vymezuje teritoriálně (viz loňské sekce islandského a latinskoamerického filmu). Především však spojuje snímky podle určitých přesahových témat, obohacených o historické či sociologické kontexty. Nakonec se snaží přinášet do našeho prostředí i nové filmologické inspirace, ať už v podobě návštěvy zahraničních kritiků či spoluprací s kurátory.

Zdá se však, že dnešní klubové hnutí už nedisponuje takovou silou ani charizmatem, aby oslovovalo tak široké publikum jako v minulosti. Jako by se jeho síla byla schopná koncentrovat jen do několika slunečných dní uprostřed prázdnin – ostatní distribuční aktivity AČFK (od Projektu 100 až po filmy, které uvádí do běžných kinosálů) se setkávají s daleko menším zájmem. A to i přesto, že Asociace teoreticky disponuje vlastní unikátní distribuční sítí regionálních kin. Jakkoli tedy LFŠ představuje v domácím festivalovém prostředí z hlediska dramaturgie poměrně unikátní záležitost, z hlediska vlivu na domácí distribuci náročných filmů se nijak neliší od ostatních filmových přehlídek – i „filmovka“ v očích domácích diváků podvědomě posiluje iluzi, že kvalitní filmy jsou komoditou vyhrazenou výhradně pro festivaly, nikoli pro kina.

Jak vidno, kolem role festivalů v rámci podpory uvádění kvalitních filmů do naší distribuce se vznáší mnoho otázek. Jedna z nich je však zcela zásadní a zdá se, že se ji nikdo odpovědný nepokouší seriózně zodpovědět. Máme-li rezignovat na klasickou distribuci – k čemuž už fakticky dochází (byť za to zdaleka nemohou jen filmové festivaly)^/7 –, měli bychom se spoléhat jen na dinosauří festivalové projekty, které pod sebou shromažďující množství programu? Nebylo by zdravější udržovat v rámci prorůstání festivalů do distribučních projektů spíše větší počet menších, po celé republice rozprostřených přehlídek, které by rozvíjely kinařské zázemí i v dalších městech než jenom v Uherském Hradišti, v Praze, nebo v Karlových Varech? I přes sympatie, které k festivalům chovám, se nemohu zbavit dojmu, že za milionové částky vynakládané na festivaly by bylo lepší vybudovat stabilní a kvalitní síť kin s artovým programem.

Poznámky:
1. NICHOLS, Bill. Global Image Consumption in the Age of Late Capitalism. East-West Film Journal, jaro/léto 1994, roč. 8, č. 1, s. 68–85.
2. O odsávání evropských filmů z domácí distribuce svědčí i jedna nenápadná statistika. V rámci kin sdružených do sítě Europa Cinemas se těší logicky největšímu zájmu právě evropské filmy, které ukrajují v průměru 36 procent z koláče návštěvnosti. V České republice jsme ale hluboko pod celoevropským průměrem, naši členové Europa Cinemas vykázali za rok 2010 podíl evropské (tj. nečeské) tvorby ve výši 20 procent. A to se Habermannův mlýn (r. Juraj Herz, 2010) počítal jako německý titul!
3. Ivana Košuličová z distribuční společnosti Cinemart uvádějící Friðrikssonův film dodává, že „takovou propagaci by film v rámci běžného uvedení nikdy nezískal.“
4. Viz MARTINEK, Přemysl. Zapomeňte na Jarmusche, jdeme na fotbal!. In Cesty filmové distribuce, Cinepur #70 (červenec 2010), s. 6–9.
5. Viz PROCHÁZKA, Michal. Český systém kinematografie – filmaři závislí na dávkách. Cinepur #74 (březen 2011), s. 16–17.
6. Je však třeba říct, že tento problém se zdaleka netýká jen Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech nebo domácí filmové distribuce. Jak ukazuje článek Marka Peransona, do podobného „začarovaného kruhu“ je zatažena většina velkých filmových přehlídek.
7. Viz např. MARTINEK, Přemysl. V kině se mi líbí/nelíbí – klinická smrt české kinematografie. Cinepur # 73 (leden 2011), s. 80–83.

Přečteno 7724x

Článek vyšel v časopise Cinepur #75, květen 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.3 /11

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

komentáře

Daniela Staníková (13.6.2011 10:06)

Článek otevírá velmi zajímavé téma vztahu mezi tuzemskými festivalovými přehlídkami a filmovou distribucí. Debata o filmové distribuci je potřebná a nanejvýš důležitá, ale abychom z ní získali relevantní závěry, měli bychom její východiska vnímat v kontextu, kam patří. Při posuzování nabídky české distribuce v úvodu článku autor hledá oporu pro svá tvrzení v návštěvnosti již uvedených evropských filmů. Tabulky návštěvnosti vypovídají o zájmu diváků o evropský film, nikoli o pestrosti distribuce. Větší výpovědní hodnotu by možná mělo porovnání např. nabídky titulů a země jejich původu u nás a jinde v Evropě. Pokud se už budeme zabývat návštěvností, měli bychom údaje srovnávat s ostatními evropskými zeměmi, abychom věděli, na čem opravdu jsme. Podle Evropské audiovizuální observatoře (EAO) v roce 2008 vykázala Česká republika podíl návštěvnosti zahraničních evropských filmů 8,8 %, domácí produkce 39,6 %, US filmů 50,3 %, Španělsko EU 13,1, domácí 13,2 %, US 71,7 %, Maďarsko EU 12,1 %, domácí 11,4 %, US 75, 6 %, Polsko EU 19,9 %, domácí 24, 1 %, US 55,4 %, Belgie EU 29, 6 %, domácí 4,7 % a US 66,8 %. Francie má podíl zahraniční evropské tvorby ve svých kinech také pouze 8,7 % (!), domácí 45,4 a US 44 %, Švédsko 10 %, domácí 20,2 a US 68,3 % Podrobné údaje pro roky 2009 a 2010 zatím k dispozici nejsou, ale můžeme očekávat, že se budou lišit jen málo a díky nástupu amerických 3D blockbusterů v těchto letech budou bohužel spíše v neprospěch evropského filmu. Souhrnné údaje EAO za rok 2010 vypovídajín o poklesu návštěvnosti evropských filmů (v % je v tomto případě započítána i návštěvnost domácí produkce v zemi původu) z 28, 3 % v roce 2008 na 26, 8 % v roce 2009 a (předběžně) na 25, 3 % v roce 2010. V první 25 nejnavštěvovanějších filmů v EU nenajdeme žádné čistě evropské nebo artové filmy. 17 je čistě amerických, 4 jsou americké koprodukce, převážně s Velkou Británií ( Avatar, Počátek atd.) a pouze 3 jsou evropské koprodukce, převážně UK s USA (Harry Potter, Sherlock Holmes, Robin Hood), které se mohou počítat jako evropský film. Operovat v těchto celkových srovnáních odkazy na výběrovou evropskou síť Europa Cinemas je zavádějící. Europa Cinemas má nesporné zásluhy na uvádění evropské produkce v kinech, ale aby se kino mohlo stát členem sítě, musí ve svém programu uvádět vysoký podíl (jednosálová kina minimálně 25 %) zahraničních evropských filmů, podíl evropské tvorby je tam tedy přirozeně daleko vyšší než v ostatních kinech. Europa Cinemas je sice celoevropská síť, ale v EU do ní patřilo v roce 2010 6,9 % z celkového počtu sálů. Nedá se tedy rozhodně říci, že by „české prostředí bylo hluboko pod evropským průměrem“ nebo že „česká distribuce byla v katastrofálním stavu“. Co se týče podílu americké produkce na návštěvnosti, je u nás dokonce nižší než ve většině ostatních evropských zemích (podíl čistě americké produkce na celkové návštěvnosti v evropských kinech byl v roce 2010 60,1 % - v roce 2008 47,04 %). Naopak návštěvnost domácí tvorby je vyšší než jinde a je to víceméně stálý jev. Polemika o tom, které domácí filmy mohou za tento vysoký podíl a proč, patří na jiné místo. Při posuzování úrovně návštěvnosti evropských filmů za hranicemi země původu je také potřeba přihlédnout k řadě dalších faktorů – jazyková blízkost Belgie a Francie, velká obliba české produkce v Polsku (ale nikoli naopak) atd. Nejsme sice žádní premianti, ale v celkovém srovnání zaostáváme pouze o jednotky procent - jsme na tom prostě podobně jako jinde v Evropě. Pokles návštěvnosti evropských filmů není nějaký český fenomén, ale celoevropský jev. Bohužel trvá už několik let za sebou a není to kvůli malé pestrosti nabídky. Diskuse o distribuci evropských filmů se proto vede v celé Evropě, ale snaží se spíše řešit problém, jak dostat evropské filmy, jichž se vyrábí stále víc, k divákům, kteří se stále více přesunuje od televizní obrazovky a z kina na internet a ke službám VoD. Více viz diskusní příspěvky autora JFL.Tato změna ovlivňuje celý filmový průmysl a ani profesionálové činní v oboru léta neumí s jistotou předpovědět, jak bude probíhat. A právě třeba tady může začít úvaha o tom, co festivaly znamenají a mohou znamenat pro distribuci – nebo spíše pro zpřístupnění filmů divákům. Pár zpřesnění na konec: „Když si vezmeme desítku nejnavštěvovanějších evropských filmů loňského roku v rámci celoevropské sítě kin Europa Cinemas, zjistíme, že u nás z nich byl uveden jediný – Allenova moralita Poznáš muže svých snů.“. Z desítky nejnavštěvovanějších filmů v síti EC byly v roce 2010 v České republice přitom uvedeny nejméně čtyři: Koncert (HCE/35MM), Muž ve stínu (SPI), Poznáš muže svých snů (Bioscop), Bílá stuha (Artcam). Ve statistice zmiňované v poznámce 2 autor hovoří o návštěvnosti filmů v síti Europa Cinemas, ale přitom uvádí procenta o filmech podle podílu na počtu projekcí (36 %). Skutečný podíl evropských filmů na návštěvnosti v síti EC je 33 %. Podíl americké produkce na celkové návštěvnosti v síti EC je 36 %, na počtu projekcí 35 %. Nejnavštěvovanějším filmem i v síti Europa Cinemas byl v loňském roce Avatar. To samozřejmě nic nemění na tom, že podíl evropských filmů v programu českých členů sítě je opravdu nižší než evropský průměr. Daniela Staníková MEDIA Desk Česká republika www.mediadeskcz.eu; www.obs.coe.int., www.europa-cinemas.org

Láďa (3.6.2011 18:02)

Michale, nesouhlasím se vším, co píšeš, ale to je ostatně dobře, jinak by to byla nuda číst. Tvůj text alespoň považuji za smysluplnější než toho Peransona, ten je velmi úsměvný. Co mi udělalo v tvém případě radost je poslední věta: I přes sympatie, které k festivalům chovám, se nemohu zbavit dojmu, že za milionové částky vynakládané na festivaly by bylo lepší vybudovat stabilní a kvalitní síť kin s artovým programem. Pod tu bych se podepsal (pro mne prostě AERO a SVĚTOZOR mají zásadnější a stabilnější vliv než čtyři festivaly dohromady. na můj vkus ale dávají příliš málo náročnějších filmů konkurečních společností - ARTCAM ať koupí co koupí, všechno se na jejich programu jen mihne a přitom by to tam mělo být několik měsíců jako filmy AEROFILMS). Zachoval bych určitě Karlovy Vary a MFDF Jihlava. Zbytek českých filmových festivalů od roku 1989 neprokázalo, proč by do nich měl stát dál investovat peníze. Je třeba, ale rozlišovat, že skutečně FEBIOFEST prakticky nebyl nikdy pořádně podporovaný ze strany stáu, takže tu ani není co rušit. Jeden svět nepovažuji za filmový festival ale společensko-politickou událost stejně jako MEZIPATRA (či jak se to teď zase jmenuje) atd. Prostě ne vše, co se tváří jako filmový festival, je filmový festival - něco je jen letní slavnost, něco je přehlídka, něco je kuriozita… Ze strany státu jde především o problém neprůhlednosti rozdělování peněz. Je to nesystematické, podporujete to korupci (nebo alespoň politikaření). A v případě některých organizačních subjektů jsou prostě sledovány pouze soukromé obchodní zájmy a v normální (ani ne vyspělejší) demokracii se na soukromé podnikání nepřispívá ze státní kasy. Já vím, že u nás to je poměrně běžné a nikoho to nepřekvapuje, ale stejně s tím nesouhlasím. A možná ještě k té koncepci: myslím, že Jirku chápu, ale na FEBIOFESTU je přeci jediná koncepce - geografický původ filmu. tady je diskuse zbytečná. festival, který bojuje o přežití a pozornost novinářů, nemá čas na nějaké umělecké akrobacie. já myslím, že jejich odpověď v anketě je dostateně průkazná, že není měřítko výběru či nějaká koncepce, ale důležitý je dojem a škatulkování - experiment, hraný film, oceněný nebo neoceněný…proto vaše diskuse o Pusanu mi připadá zbytečná, protože co kritici píší není dostatečně průkazný argument, podle toho lze těžko dělat nějaké závěry. no a Jirka má stejně lepší vkus :-) Jinak Cinepur chválím konečně za téma, co mě zajímá, jen pořád u některých textů nevím, zda jsou míněny jako vtip nebo jde o přehmat…anketa mne překvapila svou upřímností. ty odpovědi vypovídají o daných festivalech víc, než by kdokoliv mohl napsat z pozice novináře.

lars (3.6.2011 13:44)

Ano, ta předsava, že Febiofest vozí do regionů část svého programu, je lichá, právě ty nejvíc unikátní body programu (Hong Sang-soo, Carlos…loni filmy Raya Martina atp.) se třebas i do Brna ani náhodou nedostanou a nedostaly (a když se člověk nepodívá do katalogu tak ani neví, že se v Praze hrály nebo že vůbec existují). To už se dá některé důležité snímky spíš najít v programu Dnů evropského filmu. Ale porovnání se zahraniční praxí je důležité, distribuční nabídka, zázemí (podoba a atraktivní poloha kin) i propagace tohoto typu programu, i v denním tisku, jsou úplně někde jinde.

dan (3.6.2011 11:01)

No co se týče FebioFestu v Ostravě, tak je to poslední roky děs a hrůza. Dohromady doveze asi 6 filmů, z toho 5 se už hrálo v jiném kině v Ostravě. O nějakém artovém snímku, co by FebioFest do Ostravy dovezl se nedá vůbec mluvit. To už má větší přínos nový festival Kamera OKO.

Prochy (3.6.2011 10:59)

Distributoři samozřejmě naříkají, ale normálně se pohybujou v číslech třeba třech tisíc kusů na Tykwerův film… Takže v tomto kontextu je 16 tisíc na Antikrista fajné. Artové kinařské sítě normálně venku fungujou a jejich cílem je mimo jiné i práce s mládeží. Když chodíš ještě do školy ve Valmezu, tak zkrátka do Varů o prázdninách nepojedeš - a že by sis začal sám stahovat třeba Audiarda..? Každý nemá to štěstí, že předčasně dospívá jako filmový vědec! Bohužel u nás se podpora celorepublikové artové distribuce strašně zanedbává. Svědčí o tom nakonec i to, že už dvě tradiční jednosálovky, co byly digitalizované za státní peníze "na rozmanitý program" - ale mohou si teď už hrát americký 3D - údajně vystoupily třeba z Europa Cinemas. Ten trend , čísla, výsledky jsou neblahé. Co se týče asijského filmu, určitě máš pravdu. Jsme jinde, já jsem nebyl nadšenej z filmu I sa the devill třeba. Tvoje výběry respektuju, jenom zrovna v případě korejského filmu mi připadá, že každoročně vidím v Pusanu, jaký se tam objevují nové talenty, témata, trendy, filmy, hrané na dalších evropských festivalech… A k nám se to skoro nedostane. Výjimkou byl třeba letos na Febiu Bleak Night Yoona Sung-Hyuna.

JFL (2.6.2011 18:25)

To Prochy: Co píšeš o ověřování informací u distributorů je zajímavá věc, protože v tom případě mám dojem, že distributoři při kontaktu s médii chválí a naopak při hovorech se známými skuhrají (což by samozřejmě mělo smysl :) S Febiofestem v regionech jde také o to, jestli se díváš na to, jaké filmy uvedl, nebo kde. Třebas Brno nebo další preferovaná města sice dostanou i něco z nedistribučních titulů, ale zdaleka to neplatí o všech městech. Co se týče artové distribuce, přiznávám, že se na mých postojích podepisuje, že jsem festivalový a arthouse skeptik. VoD bych ale neviděl jako ve fázi probouzení ze snů, ale teprve na začátku cesty. Aby bylo možné sny realizovat, je nejprve třeba přijít s naprosto odlišným systémem distribuce (konec regionálního parcelování trhu, zlevnění), což si ale distributoři zatím neuvědomují, a proto jsou rozčarovaní. V debatě o filmech asijské sekce pokračovat nebudu, neboť mám pocit, že máme nejen diametrálně odlišný vkus a přístup k filmům, ale také čteme jiné kritiky a mluvíme s odlišnými lidmi (já na Kim Bok-nam i Hlohový strom slyšel a četl i pozitivní reakce od odborníků, ale přiznávám, že stříbrné místo v diváckém hlasování letošního Udine pro Zhanga jsem sám nečekal). Jen jedna věc: Hlohový strom byl zamýšlený právě jako kontrast. Spíš by mě ale zajímalo, do jaké míry a zda vůbec je možné na festivalu typu Febiofestu nějaký kontext budovat – letos to byla s Čínou zkouška.

Prochy (2.6.2011 17:03)

To JFL…: Pokusím se o stručné odpovědi, abych doložil, že se neopírám o mylné a presskitové informace. Co se týče FebioFestu a suplování distribuce, tak Febiofest zařazuje do svého programu řadu filmů, jejichž práva jsou k mání levněji i díky zahraničním kulturním centrům atd. Například ve své rychloretrospektivě Assayase platil prakticky jenom Carlose. Ostatní práva byla podle mých informací prakticky zadara, další filmy, co by musel opravdu zaplatit, odmítl… Letos byl trochu skromnější rok, co se týče rozpočtu, ale rozhodně není pravda, že by každý rok uváděl Febiofest do regionů distribuční tituly! Projdi si zpátky programy dozadu. Ten článek jsem napsal právě potom, co jsem oslovil čtyři artové distributory a poslal jsem jim krátkou anketu s jednoduchými otázkami. Takže jsem si ověřoval věci s lidmi z praxe. Na AntiKrista přišlo celkem 16 tisíc diváků (ověřeno v Artcamu), což rozhodně není v našich podmínkách neuspokojivé číslo! A Vary tomu napomohly. Jestli je lepší koncentrované publikum na festivalu anebo stabilní artová síť je věc názoru či hodnocení, co přináší větší efekt. Můj názor je ten, že řešením není centralizace zajímavých či náročných filmů do velkých festivalů mimo jiné i proto, že "artový" maistream vytlačuje skutečné experimenty. A že festival často maskuje velký program filmy různé úrovně tam, kde by mohl artový distributor budovat nějakou koncepci. Poté, co trh s DVD, Na západě se teď probouzejí ze snů i o VoD. To, že u nás existuje šedá zóna stahování, není v žádném případě řešením situace. I přesto bychom se mohli snažit naučit lidi zase chodit do kina na dobrý filmy, když to umějí třeba i v Polsku. Co se týče asijské sekce, já sem její koncepci opravdu nepochopil, ač jsem drtivou většinu titulů viděl v kontextu i jiných festivalů a širšího přehledu tamní tvorby, a to i včetně Zimních prázdnin. Druhý Zhang Yimouův film Zbytečná krutost bych chápal v sekci předpremiér, když o to vlastně šlo. Manýristická Láska pod hlohovníkem byla uvedena vloni v Pusanu s velkými rozpaky a kritizovaná za všech stran. Jediné, čím mohla doplňovat artovky typu Příkopu, bylo to, jak melodramaticky lakuje v rámci velké kinematografie dobu, o níž mluví naturalisticky Příkop. A ten korejský film pomsty Kim Bok-nam není reprezentativní pro současné směřování tamní tvorby nakonec i proto, že i řada kritiků navštěvujících pusanský festival píše o krizi současného korejského thrilleru od Chasera! Naopak za žensky emancipační dílo byl loni v Koreji považován titul Ashamed od Kim Soo-hyun. Ty zajímavé novinky chodí za poslední dva roky odjinud. Sorry, ale ta sekce působila dojmem, že jste dali dohromady, co se namanulo. Byť je mi jasné, že Vaše finanční možnosti nebyly kdovíjaký. Ale když už používáš argumenty o tom, kolik jsem toho viděl, tak se nejdříve zeptej sám sebe, kolik jsi z korejských filmů viděl ty loni… Jinak se omlouvám za opomenutí uvedení argentinského oscarového filmu v Brně atd…, nicméně ten samotný argument to nemění

Pevek (2.6.2011 00:06)

No já si na rozdíl od pisatele JFL myslím, že Michal Procházka se podíval na možnosti distribuce a festivalů zvenčí. Momentálně jsem mimo území ČR a tak mohu srovnávat nabídku distribuční sítě ve Francii (což je neporovnatelně větší trh) a nabídku distribuční sítě v Belgii (což je naopak menší trh, tak nebo tak). A myslím, že v záplavě diskuse o tom, co kdo kde promítal a kdo v čem v Čechách byl zangažovaný jaksi zaniká, že je možné v jiných zemích promítat více uměleckých filmů, více filmů z Evropy a že je tam podíl publika nezanedbatelně na takových filmech vyšší. Otázka po dotované distribuční síti tedy není úplně mimo mísu, protože by mohla pomoci nejen vyšší cirkulaci zajímavějších filmů, ale následně i návratu publika do kin (ačkoli nejsem v tomto ohledu moc optimista). Stejně tak je pro mě nezanedbatelnou otázkou, proč na žebříčku prodejnosti nových DVD v belgickém superemarketu visí na druhém místě už třetí měsíc hned pod Harry Potterem drama Des Hommes et des dieux, kde by se jeho prodejnost pohybovala v ČR netuším, poněvadž ani netuším, jestli to tu vůbec vyšlo…

JFL (1.6.2011 23:35)

Co si vzít z textu, který staví na faktografických nepřesnostech a zcela mylných dedukcích či neověřených PR žvástů festivalových presskitů? Například Febiofest v žádném případě distribuci nesupluje, když do regionů vysílá z 90% jen filmy českých distributorů, protože nemá prostředky na to, aby zaplatil projekce mimo hlavní místo konání. Autor se také neptal distributorů, jak jejich filmy doopravdy ovlivňuje uvedení na festivalech a vycházel pouze z neplatného idealistického předpokladu. Z hovorů se zástupci Artcamu a Aerofilms se naopak ukazuje, že festivaly mohou uvedení v kině spíše uškodit, obzvláště pokud festivalová projekce znamená odložení distribuce. Antikrist sice měl ve Varech ohromnou publicitu a projekce byla narvaná, ale do kin pak na film přišlo neuspokojivé množství diváků. V tomto kontextu je letošní událostí kino distribuce nakašlání Varům s Melancholií a její uvedení již týden po Cannes (což bylo naplánované ještě před „skandálem“, jenž filmu zajistil kýženou publicitu i v ČR). Festivaly žijí z toho, že se na nich právě díky příslibu zážitku a akce koncentruje publikum v míře, o jaké se klasické kino distribuci dnes může jen zdát. Autor navíc zcela opomíjí pravou podstatu problému a to je nevyhnutelnost transformace distribuce. Vzpomínaná éra obdivu amerických nezávislých, Kaurismakiho a Kima měla v prvé řadě diváky s naprosto odlišnými návyky a přístupy k filmu než dnes. Nyní hlavní distribuční kanál představuje internet (v ČR obzvláště silný neboť zde kvůli absenci VoD portálů s kvalitní nabídkou představuje šedou, a tedy maximálně svobodnou zónu). Dnes už se filmový nadšenec neptá, co jde v kině, ale kdy a kde bude moct film, o kterém se právě dozvěděl najít na internetu. To (a pestrost jiných multimediálních způsobů trávení volného času) je hlavní důvod, proč se do kino distribuce nedostanou filmy mimo festivaly. Ta hrstka šedivějících cinefilů, která si ve svém elitářství myslí, jak je početná, by distribuci prostě nezaplatila. Současně bych se rád vyjádřil k Michalovým výtkám stran asijské sekce Febiofestu, na jejímž složení jsem se podílel. Podobně jako v předchozím odstavci mě na autorových poznámkách irituje, že se sekci vytýká nekoncepčnost, ale nejen, že se nepokouší vidět vazby mezi filmy, ale ani se neobtěžoval všechny snímky vidět. Tituly Zhanga Yimoua tak vytrhuje z festivalem nastaveného kontextu (zda kontext funguje, by naopak byla adekvátní otázka) dalších dvou čínských filmů – záměrně vybrané festivalové artovky Příkop a zásadní absurdní frašky Zimní prázdniny, která reflexivně podvrací trendy čínské festivalově orientované produkce. Přinejmenším diskutabilní je také odepsání korejského filmu Případ Kim Bok-nam a jeho tématu od člověka, jenž se prezentuje zájem o korejskou kinematografii. Na světě sice vznikla řada filmů o ženské pomstě, ale v machistické a sexistické společnosti Korejské republiky naopak snímek představuje ojedinělé a potřebné emancipační dílo (nehledě na to, že „ohrané“ téma transformuje do originálního subžánrového mixu).

cinefil (31.5.2011 18:23)

koleso: díky za odpověď - nejde primárně o Moravu, zlínské frgály a karlovarské prameny - to bylo jen ironické přirovnání, jak tuto situaci lze take vnímat - a média to tak často prezentují. Pan Peta je v tomto asi trochu nacionalista, ackoliv nerad bych se jej dotknul. Pan Peranson je profik, co rocne objede vsechny festivaly - smrtelnikum jako jste Vy nebo ja by stacil 1 vetsi a 1 mensi bilancni festival rocne - je to ovsem opet trochu slozitejsi problem. KV povazuji za prave takovy bilancni festivalek, ktr (jak M.Prochazka poznamenava) stavi na PR stojici na studentech - v kontextu sveta vliv ztraceji a dle meho nazoru napr. projeli moznost mit monopol na to ukazovat filmy z vychodni Evropy (vedle Polska nebo Rumunska, kam se za temito filmy jezdi) - v tomto konextu nicmene vitezi na domaci scene, protoze, jak jsem nize psal ji ovladaji - bod 2 je, ze jsou logicky atraktivni pro ceske distributory… Zlin ma nejasne schizofrenni PR, muze si za to z podstatne casti sam, nicmene bych jeho dramaturgii nevidel jako zase tak "nepruhlednou" - resp. bych spise cekal od Cinepuru, ktr se uz nejakou dobu na festivaly specialituje, ze toto bude treba reflektovat - proc a jak tomu je - ale to neberte jako obvineni…Zareaguji jeste na posledni vec, co pisete panu Petovi - " že spousta z nás by ocenila, kdyby se na zajímavé filmy prostě dalo zajít do kina a nebylo nutné se kvůli tomu kodrcat do Varů nebo do Zlína" - v tomto se trochu asi lisime - ja kvituji s povdekem, ze se nasi distributori snazi ("priposrani" nejsou oni, ale na ceske publikum neni spoleh a diky absenci jakekoliv sirsi filmove gramotnosti to bude trvat aeony a aeony, nez se to zmeni), ale je to pro mne mission impossible, pochybuji, ze se toho kdy doziju, ze by ceske filmove kluby zacaly fungovat nejak normalneji - na druhou stranu asi nelze psat o filmovem piratstvi (to je asi jako kdyz si clovek pusti usta na spacir jako L.von Trier v Cannes), protoze bychom se dostali na sikmou plochu - skacu k tomu zamerne, protoze je to v tomto momente jedina cesta, jak se vymanit nejen z diktatu festivalu, distributoru, ale i treba prav na stare filmy, ktr si v plne mire mohou dovolit jen ti majetni a nikoliv akce jako LFS - filmovy prumysl jako celek se obava teto hrozby, protoze by diky tomu padlo hned nekolik monopolu na kulturu - tedy vesele radeji podporuji piratskou vetev cinefilie, nez tu klasickou kinarskou - a podobne uvahy "o derave ceske distribuci" jsou pro mne jen prijemnou kratochvili, ale nikoliv opravdovym obrazem, jak se veci maji --- to prosim neberte jako nejakou arogantni poznamku z me strany, ze podobne texty a uvahy ztraceji vyznam, ale vnimam to spise jako ryze profesni hobby zlomku populace, ktr korzuje po celem svete a navstevuje jeden festival za druhym (coz Cinepur neni) - mimojine mezi filmovymi profiky ze zapadu jsem narazil na nepsane tabu o stahovani nehovorit… proc asi (opet zabiham trochu od tematu, ale diky za trpelivost tem, co docetli az sem :-) )

koleso (31.5.2011 17:47)

ad peta: Asi si nerozumíme. Jde o DOMÁCÍ festivaly a domácí KINOdistribuci (takže Berlín, Cannes nebo Česká televize v tom moc nehrají roli), a zároveň o to, že spousta z nás by ocenila, kdyby se na zajímavé filmy prostě dalo zajít do kina a nebylo nutné se kvůli tomu kodrcat do Varů nebo do Zlína. Odvozovat z jednoho článku, jaký "obraz" festivalové scény Cinepur podporuje, mi přijde trošku odvážné, ale budiž (když už jsme v tom národovectví, tak připomínám, že v anketě, která Michalovu článku předchází, odpovídají organizátoři osmi dalších festivalů - a pět z nich se koná na Moravě). Co se týče Peransona, mně jeho argument nepřipadá jako truismus - třeba Vary se prezentují jako "svátek filmu, na němž lze shlédnout ty nejkvalitnější filmy natočené za uplynulý rok", což je charakteristika, kterou by asi všichni návštěvníci Varů nepodepsali (navíc Peranson ve svém textu mluví o Torontu, což je přehlídka co do finančního zabezpečení, prestiže i vlivu s Vary nesrovnatelná). Nikdo netvrdí, že by se všechny ty filmy musely objevit najednou v soutěži (či ve všech soutěžích na celém širém světě), ale když už někam jedu, těším se na snímky, které jsou tak výjimečné, že se do běžné distribuce nebudou mít šanci dostat - a místo toho skouknu Tajemství jejích očí, které bych si všude na západ od našich hranic mohl dát v nejbližším kině. Pokud jde o připosranost distributorů, myslím, že jim trochu křivdíte - na to, že nejsou nijak podporováni, mě překvapuje, že ještě občas něco koupí (a skoro vždycky na tom prodělají). A popravdě řečeno - odmítám uvěřit, že by čeští (a moravští) diváci byli nějak výrazně méně kultivovaní než Francouzi nebo Dánové; to, že se u nás o film zajímá méně lidí, bych zase viděl v absenci jakékoli systémové podpory ze strany státu. Ale mám pocit, že začínám rekapitulovat argumenty z textů, které už v Cinepuru vyšly. Je asi na čase skončit.

peta (31.5.2011 17:08)

koleso: ja take netvrdim, ze text je (mel byt) prehledem ceskych festivalu, ale zamyslenim o jejich specificke funkci vzhledem k distribuci, a to asi je, ne? Distributori sice hromadne nenavstevuji, aspon pokud je mi znamo, MFF ve Zline, ale nektere snimky se pozdeji objevi v CT, popr. na jinych TV kanalech. Ono "prehlizeni", ale jaksi funguje i zde; proste za filmy se jezdi do Varu, Febio je takove informacni a LFS "skautsky" sbira body za v podstate kralikovske prehlidky. Nu, je-li toto obraz, ktery chcete podporovat, pak je to prave tento fakt, ktery se mi prilis nezamlouva. Preci horizont jednoltivych distributoru snad presahuje ceske hranice, aspon doufam. V kazdem pripade lze jednoltive pany a damy potkat na trzich na Berlinale i v Cannes, tedy nerekl bych, ze "jen" ceske festivaky zde hraji podstatnou roli. Text Peransona znam, i kdyz jeho argument [ze neexistuje jeden festival, kde byste videli vsechny za dany rok vyjimecne filmy] je truismus par excellance, to by trochu popiralo jejich funkci, ne? Navic drtiva vetsina festivaku resi "tento nedostatek" prehledovymi sekcemi (Horizonty, Panorama atd.). Kouzlo i jista pritazlivost festivalu - dle meho - snad spociva nejen v moznosti videt vyjimecne snimky v ramci kratkeho casoveho useku na jednom miste, ale i v jiste specificnosti, originalite vyberu festivalovych dramaturgu. Z pohledu zevnitr je to ovsem tvrdy boj o premiery, casto s hmourenim obou oci nad kvalitou. Ceska distribuce je priposrana (omlouvam se) uvadet tituly, ktere proste nejsou pro vetsinoveho divaka, protoze (zda se); (I) ekonomicky diktat tu prevazuje a (ii) v CR proste neni dostatek lidi, kteri by se o film nejak zajimali (v podstate o cokoli se zajimali), a to i mezi studenty a pedagogy filmovych ved. Kazdy, kdo nekdy sutoval v zahranici, vi, ze navstevnost podobnych snimku v jinych zemich je uplne nikde jinde. A ano, souhlasim s argumentem, ze i predni festivalove akce (i zde Zlin nelze opomenout) upozornuji spise na vlastni existenci (zabavu, batuzkare, studentiky, frgaly atd.) nez na samotne snimky a dramaturgickou koncepci, odehravajici se za nimi.

koleso (31.5.2011 16:33)

Ad peta: Text nemá být přehledem českých festivalů a jejich dramaturgie (a myslím, že se tak ani netváří) - týká se vztahu festivalů a běžné distribuce. Festivaly, které jsou tam zmíněny nejsou nutně největší, nejlepší nebo nejpříjemnější, ale jsou (nebo v minulosti byly) vzhledem ke kinosdistribuci důležité - Vary jako tradiční místo předpremiér a pravděpodobně jediná tuzemská přehlídka, kde občas nějaký distributor zakoupí film; Febio jako putovní alternativa, jež do kin přináší chybějící "artový mainstream"; a LFŠ coby festival, který organizuje jediná státem dotovaná distribučka - AČFK. Ad cinefil: Asi nejsem schopen odpovědět na všechny připomínky. Každopádně doporučuju vám článek Marka Peransona v tištěném Puru - analyzují se tam jak programové praktiky větších festivalů, tak třeba fakt, že ty skutečně výjimečné filmy na jednom festivalu prostě neuvidíte (ale můžete si je zato všechny stáhnout z internetu). Pokud jde o Zlín, v Cinepuru jej neignorujeme nijak programově, i když třeba právě pro mě je charakter celé té přehlídky trochu nečitelný - a nijak to nesouvisí ani s Moravou , ani s dětským filmem. Ostatně dětským filmům se bude věnovat jedno z budoucích témat, takže na Zlínský festival určitě ještě dojde.

cinefil (31.5.2011 15:53)

Jeden dodatek: Tento argument považuji mírně za lichý: "Zástupci festivalů mají samozřejmě pravdu v tom, že bez jejich existence by čeští diváci něměli vůbec šanci kvalitní snímky spatřit." - věřte neveřete do roka a do dne si je schopnejší cinefil schopen dát dohromady relativně kompletní set filmů, ktr se za rok na festivalech (těch skutečně velkých myslím) otočily… Tedy hrana zvoní spíše festivalům - ono nebýt subvencí od státu a lobby v politických kruzích a nezanedbatelných příspěvků od takových skvělých firem jako ČEZ nebo Synot (nebo dalších polomafiánských seskupení) - nebyly být ani ony… tedy nás diváky skutečně neutváří festivaly, ale festivaly spíše existuijí jako paralelní linie a pračka peněz pro jejich majitele…. (uznávám trochu už rozvádím diskuzi někam jinam)

cinefil (31.5.2011 15:46)

Díky za zajímavý text. Co se toho Rotterdamu týče - tak třeba minulý rok jej uvedl ten "ignorovaný" festival ve Zlíně - La Vie Au Ranch, Sentinental Engine Slayer Alamar snad šel tuším v KV, Pokušení Sv. Toníčka tuším na Febiu Ale pravda je, že asijské věci (Mundane History, Sun Spots) nidko nepustil… Na 2011 jsem nebyl, čili nevím… S Dogtoothem je to taktéž pravda - je to takový modelový příklad - netuším proč by někdo měl psát webmasterovi KV - tyto podklady snad dodávají dramaturgové? Ono to mimojiné upozorňuje na trochu přezíravou politiku KV k jakémukoliv dění mimo tento prostor (to, že se toho v Praze děje "opravdu moc" je skutečně nádherný argument :-) ) Ono také nezapomínejme na to, že např,. KV má interní pravidlo (ktr nevím do jaké míry je oficiálně prezentováno), že musí mít české premiéry - jiné festivaly (Febio, Zlín) mají poté embrago od zahraničních firem a musí počkat, jak se KV rozhodnou (říká se tomu taky mafinské praktiky) a sbírat drobky… Nu a pokud to nejsou dramaturgové velkých festivalů (např. KV) schopni "pobrat" - no tak asi neplní svou práci? Je-li toho na ně moc? (neboto špatně chápu?) ad. pozn. - ano, usuzujete správně - Morava se nepočítá - LFŠ má vyjímku díky sklípku a krajovým specialitám… za ktr se tam nakonec jezdí (tzv. "atmosféra") - Cinema Mundi teprve začíná - Zlín je svou prezentací směšný a buranský, ale dává hromadu filmů, ktr vůbec nejsou dětské… (proč se vlastně Zlín ještě neobjevil v rozhovorech Cinepuru?) závěrem - čeští dramaturgové, ani novináři totiž nečtou katalogy festivalů - a když už tak je málokdo schopen znát nuance a orientovat se ve složitostech festivalové politiky (poté je překvapivé kolik je "povolaných" , ktř o tom píší)

peta (31.5.2011 10:34)

Tak nevim, ma byt text zamyslenim nad specifickou roli filmovych festivalu v CR? Pokud ano, pak nerozumim, proc neni ani naznakem zminen MFF Zlin, druha nejvetsi festivalova akce v CR…ze by "prazskym" :) intelektualum nevonel detsky film?Dogtooth ale moc pro deti neni, ze? Nedeje se tam v tom Zline neco nepristojneho…

koleso (29.5.2011 20:23)

poznámka k pozn.: pokud jde o Dogtooth, napište webmasterovi karlovarského festivalu; co se týče Tajemství jejích očí, tam je vaše připomínka na místě a díky za ni. Na druhou stranu, Michalovým argumentem, který se pozastavuje nad tím, že se Campanellův film nedostal do české distribuce, by neotřásl ani fakt, kdyby se Tajemství hrálo ne na jednom, ale třeba čtyřech dalších festivalech. S potřebou většího přehledu máte nicméně pravdu. Ale přiznávám, je těžké to všechno pobrat - víte, v té Praze se toho děje hrozně moc! :-)

pozn. (28.5.2011 22:02)

Jen poznámka: Tak opět slyším, že se argentinské Tajemství jejích očí nikde nehrálo, nebo hrálo "pouze jedinkrát v Karlových Varech". Musím upozornit, že se hrálo také dvakrát loni v Brně na festivalu Cinema Mundi! …Ale to pořád není nic proti tomu, že se na webu MFF KV oznamuje, že festival promítne v české premiéře řecký Dogtooth (a média tuto formulaci bez rozmyslu šířila dál).. Ba ne, jakápak premiéra, když se film hrál už loni na festivalu ve Zlíně a letos rovněž v Brně (Cinema Mundi). Proč to nikdo neví? Proč na to autory nikdo neupozorní a neopraví se to? Rád bych se zeptal, co tedy přesně znamená "česká premiéra" - myšleno že v Čechách? Morava se do toho nepočítá? Není na škodu mít trochu větší přehled…

klokan (28.5.2011 13:02)

Částečně souhlasím, ale LFŠ bych nekritizoval. Je to jediný festival svého druhu u nás a když jsem tam byl loni poprvé, byl jsem nadšen a letos tam jedu znovu. Program je také dobře rozvržený, od klasiky až po uvádění nejnovějších děl slavných režisérů (letos to bude třeba Tarrův Turínský kůn nebo Kaurismakiho Le Havre).

POSLEDNÍ ČÍSLO

#146

RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #75, květen 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Melancholie a naděje / Rozhovor s Jean-Pierrem Rehmem (Jan Kolář, téma)

Správci osudu / Romantická paranoia (Tomáš Stejskal, kritika)

Manifestace v letním kině / Filmový (ne)festival pracujících (Luděk Havel, téma)

Misfits / Hrdinové ať zůstanou v Beverly Hills (Jiří Flígl, televize)

Zdrojový kód / Tříštění člověka i světa (Antonín Tesař, kritika)

Drahomíra Vihanová / Dokumenty (Kamila Boháčková, mimo kino)

+ více...