Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Domů na Vánoce / Hamerova vánoční obleva

Domů na Vánoce / Hamerova vánoční obleva

kritika / Vít Schmarc / 6. 1. 2011

Na aktuální snímek režiséra Benta Hamera lze v zásadě pohlížet ze dvou úhlů. Buď norský filmař sestrojil severskou verzi vánočního Betlému, v níž nad vrzajícím panoptikem zoufalců, štvanců a samotářů plane hvězda internacionalismu a bezpodmínečného soucitu. Anebo potměšilý nemluva slátal na své poměry neuvěřitelně upovídané rodinné drama, jehož bezcílnost a rozklíženost se pokusil zachránit biblickou aluzí, která sugeruje, že jakkoli je naše vezdejší konání prostoupeno trapnou marností a ponižující samotou, kdesi nad námi, na periferii všedních starostí, světélkuje naděje. Drobný záblesk, který může v jediné zázračné chvíli všechno změnit.

Vzato z kteréhokoli konce, Domů na Vánoce je povídkový film, jehož souběžným bodem je svátek návratů k rodinnému krbu, blízkosti a setkávání. Početná skupina postav, spojená fiktivním norským městem Skogli, zakouší štědrovečerní idylu v poněkud tristní podobě – místo aby „svatá noc“ představovala moment blaženosti a shledání, nabízí jim jen deziluzi. Hrdiny sbližuje motiv marné snahy po dosažení ideálního stavu a z něj plynoucí zklamání: žena-milenka odhaluje pravou tvář svého ženatého milence, zhrzený muž se v přestrojení za vánočního skřítka pokouší uloupit chvilku u rodinného krbu, který mu už nepatří, doktor raději opouští ženu a jde sloužit, aby zakryl váhavost a prázdnotu, jež stravuje jejich manželství. Vetchý stařec sveřepě vykonává všechny štědrovečerní rituály, ačkoli odpovědí mu je rezignované ticho, a zapomenutý bezdomovec se marně snaží vrátit domů, jako ztracený, ale stále milovaný syn.

Účelná provázanost nad rámec zastřešujícího motivu Vánoc filmu citelně schází. Formální provedení je totiž na Hamerovy poměry dost neuspořádané, fragmentární a ve svém vyznění ochladlé. Zatímco jeho předchozí snímky (O'Horten či Povídky z kuchyně) stály z velké části na precizní práci s herci, na poeticky „zmrzlých“ záběrech a trpělivé hře s absurditou náznaků a všedních „zjevení“, novinka sází na překotné skákání z jedné narativní roviny na druhou. Většina interakce mezi postavami probíhá skrze banální a frázovité dialogy, kterým chybí nonverbální (pro Hamera tak charakteristický) náboj. Režisérův trademark – nehnuté fotogenické záběry exteriérů s výraznými severskými světelnými kontrasty a paletou chladných barev – jsou tu navíc vykořeněné z dění, existující pouze v letargické juxtapozici. I mizanscéna obskurních bytů, tak půvabně zužitkovaná v O'Hortenovi, postrádá ve snímku Domů na Vánoce významové pnutí a poezii nezařaditelného podivínství. Svět Hamerovy novinky je usedlý, prostoupený banalitou bez chvění, zabydlený postavami, kterým schází hloubka zamlčeného.

Ačkoli sledujeme vrstevnatý děj, jehož expozice je zasazena do válkou zmítaného Kosova, výsledný dojem je plochý, nezáživný, chudý v psychologických nuancích. Tam, kde dříve norský režisér nechával vztahy vznikat v jemné souhře vizuální ironie a nevysloveného, sklouzává k nefunkčním střihovým zkratkám a bezcílným konverzacím, kterým chybí jakákoli překvapivost a potenciální napětí mezi tím, co je vyřčeno a co vyřčeno být nemusí. Ačkoli i v posledním Hamerově filmu nalezneme scény, které generují zjitřené emoce elegantním vizuálním opisem (scéna v kostele, kde za zvuků vánočních koled graduje rodinné drama nevěry pouze prostřednictvím pohledů; zhrzený manžel, který klade tělo svého omráčeného soka do jeslí), jsou to jen příjemná vybočení z až příliš konvenčního dramatického útvaru.

Dlužno však dodat, že šťastnější okamžiky Hamera - vypravěče přicházejí ke konci filmu, kdy už jsou všechny upracované konverzace odhrnuty stranou, jednotlivé dějové roviny jakž takž nasměrovány z fáze překotného střídání do fáze point a Domů na Vánoce tak konečně začne vyvolávat i kýžené emoce. Mezi rodinnými traumaty, nedorozuměními a drobnými zradami od počátku vysvítá „kosovská“ povídka o dvojici utečenců – Albánce a Srbovi –, kteří v norské lesní chatrči očekávají narození potomka. Tato biblická paralela, symbolicky uzavřená polární září a cestou za nadějí, z povídkového rámce vyčnívá a stává se nově sklenutým horizontem, který marnosti, míjení a osamocení uděluje rozhřešení. K Vánocům to samozřejmě patří a Hamer vypravuje diváka na cestu domů i patřičně srdceryvným šlágrem.

To nás vrací opět k úvodu: ve výsledku se totiž za filmem Domů na Vánoce může rozhostit harmonický pocit, že vše tristní, tragikomické a věrolomné bude jednoho dne „kdesi“ překlenuto. Od sladkých melodramatických cukrlátek, jež servírují předvánoční kina, se podobné poselství očekává a nebývá pravidlem, že jej filmaři uhnětou i s citelnou mírou nadsázky a černého humoru jako Bent Hamer. Přesto za jeho rozzářeným rozuzlením, které v sobě nese dojetí nad prospekty multikulturalismu a vizí severu Evropy coby prostoru odpuštění a smíření, zůstává hořká stopa chtěnosti a veskrze neelegantních manipulací s publikem. Nic takového dříve norský tvůrce nepotřeboval. Stačívalo mu pár smutných očí, statických obrazových anekdot a nedokončených gest, aby mystérium lidské blízkosti zasvítilo jako slunce nad prokřehlou norskou krajinou. Vzhledem k tomu, že snímek Domů na Vánoce připomíná spíše velkou oblevu, se tentokrát žádný všední zázrak nekoná.

Domů na Vánoce (Hjem til jul, Norsko, Švédsko, Německo, 2010, IMDb)
Režie: Bent Hamer, scénář: Bent Hamer a Levi Henriksen, kamera: John Christian Rosenlund, hudba: John Erik Kaada, hrají: Nina Andresen Borud, Trond Fausa Arvaag ad., 90 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 25. 11. 2010).

Domů na Vánoce (Hjem til jul, Norsko, Švédsko, Německo, 2010, IMDb)
Režie: Bent Hamer, scénář: Bent Hamer a Levi Henriksen, kamera: John Christian Rosenlund, hudba: John Erik Kaada, hrají: Nina Andresen Borud, Trond Fausa Arvaag ad., 90 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 25. 11. 2010).

Přečteno 3589x

Článek vyšel v časopise Cinepur #73, leden 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Domů na Vánoce

****  ČTENÁŘI (1.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Noe / Organizace spojených náboženství


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (192) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #73 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #73, leden 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Čína v tesilkách a šusťákovce / Filmový zeměpis: Kontinentální Čína, Hongkong, Tchajwan (Jiří Flígl, kniha)

Apichatpong Weerasethkul / Vybízet k pochybnostem (Jan Jílek, rozhovor)

Filmový kánon, kanón nebo jen kujón? (Luboš Ptáček, kauza)

Call of Duty: Black Ops a Medal of Honor / Jak sledovat hru aneb o filmové povaze videoherních blockbusterů (Jiří Flígl, videohra)

Hlava – ruce – srdce / V energetických tocích světa (Miloš Caňko, kritika)

V úterý po Vánocích / Narodil se nový vztah, veselme se (Lucie Česálková, kritika)

+ více...