Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Torontské nedorozumění a hledání ve festivalovém babylonu / MFF Toronto 2010

Torontské nedorozumění a hledání ve festivalovém babylonu / MFF Toronto 2010

glosa / Michal Procházka / 7. 12. 2010 / komentáře (1)

Filmový festival v Torontu (TIFF, letos od 9. do 19. září) patří k nejdůležitějším akcím z festivalového kalendáře se stovkami uzavřených i oficiálních projekcí, se zřejmě nejlepším katalogem a trhem, kterým vstupují náročnější filmy a objevované novinky na cestu za pokladem do americké distribuce. Zejména v poslední etapě pětatřicetileté historie se přehlídce nového typu podařilo předčit tradiční Benátky a zavést se jako neopominutelná křižovatka filmové branže v Severní Americe. Připomíná tržiště orientující se na byznys, publikum a premiéry. Její pětatřicátý ročník byl plný paradoxů, které dobře odrážejí situaci světového filmu v době ekonomické krize, komerční distribuce i globalizované kultury.

Letošní největší novinkou bylo přestěhování festivalu z oblasti křižovatky ulic Bloor a Bay hlouběji do Downtownu mezi čtvrť kancelářských budov a starého města. Nové centrum vzniklo v postaveném paláci TIFF Lightbox, postaveném letos v sousedství obřího divadla Royal Thomson Hall a cinematéky National Film Board of Canada. Věrný návštěvník prvních ročníků by se asi divil, jak se cinefilní přehlídka transformovala v Babylon filmového dění, kde se zkraje podzimu schází na deset tisíc profesionálů ze Severní Ameriky, Asie, ale i z Evropy.

Toronto nemá na rozdíl od tradičních festivalů statutární soutěž, neboť o vítězi rozhodují svým hlasováním diváci, nepočítáme-li cenu FIPRESCI nebo ekumenickou porotu. Návštěvníky z celého světa láká na něco jiného – na množství filmů se širokým záběrem. V sekcích, jakými jsou alternativní Vanguard, program debutů Visions či selekce zavedených Masters, se setkávají kinematografie celého světa. Nákupčí a distributoři obléhají kina a pasou po nových talentech a filmových objevech se slibnými finančními vyhlídkami. Bohužel zdaleka největší zájem novinářů a návštěvníků poutají hollywoodská studia, která v rámci programu Gala či Special Presentation odhalují první trumfy nadcházející sezony a prezentují čerstvé, pokud možno inteligentní novinky, z nichž se rekrutují favorité oscarové kampaně.

Cestička k Oscarům

Nakonec se vítězem v Torontu a zároveň prvním favoritem příštích Oscarů stala The King’s Speech (Králova řeč) britského režiséra Toma Hoopera, která je konverzačním i komediálním dramatem, obratně inspirovaným skutečnými historickými událostmi. Do předvečera propuknutí druhé světové války situuje východisko příběhu novodobého krále Jiřího VI., který po abdikaci svého bratra nastupuje na anglický trůn. Třebaže byl tento otec současné Alžběty II. ještě nepřipraveným mladíkem s koktavým slovním projevem, který nezvládal státnickou roli. Z křehké konfrontace nejistého panovníka s buřičským australským logopedem Lionelem Loguem pak vyrůstá osobní drama dvou lidí, kteří pod tlakem pohnutých časů překonávají hierarchické konvence své společnosti, ale zrcadlí i proměňující se charakter doby. O oscarovou nominaci si zároveň řekli oba herci v hlavních rolích Colin Firth (hned rok po Single Manovi) a Geoffrey Rush.

Konkurovat jim může ještě Christopher Plummer s výkonem ve velmi americkém dramatu otce a syna, který natočil Mike Mills pod názvem Beginners (Začátečníci). Výsledek nabízí vedle sugestivních charakterů i efektně provokativní a menšinové téma. Představitel maskulinních typů se tentokrát objevil v roli starého muže umírajícího na rakovinu, který se na poslední chvíli svěřuje synovi se svou homosexuální orientací. V ženské kategorii by mohla uspět opět Natalie Portman, jež ztělesnila fyzicky i psychicky náročnou roli baletky v Aronofského dramatu Black Swan (Černá labuť). V ambiciózním filmu s velmi náročnou vyprávěcí strukturou, prolínající subjektivní rovinu s objektivním vyprávěním, hraje umělkyni, již zášť, žárlivost a touha po dokonalosti posouvá postupně až na samou mez jejího umění, až k sebezničení. O tom, jak důležitý je úspěch v Torontu pro zdar oscarového tažení, přitom svědčí předchozí úspěchy filmů Milionář z chatrče či Tsotsi, které po triumfu v kanadské metropoli dosáhly na pozlacené sošky. Naopak zklamáním skončil festival pro nové a nepříliš povedené duchařské melodrama Clinta Eastwooda Hereafter. Do podzimních amerických voleb mohlo původně promluvit politické komediální drama George Hickenloopera Casino Jack, zavádějící nás prostřednictvím osudů inspirovaných postavou známého lobbisty Jacka Abramoffa (Kevin Spacey), který byl odsouzen na šest let do vězení. Jenže premiéru tohoto pohledu do vysoké a zkorumpované americké politiky posunul americký distributor až na prosinec.

Zpupné divadlo festivalové slávy, zhusta propírané v médiích, zatím skrývá, že samo příliš nepomáhá uvádění „náročného umění“ do současné, kvalitativně upadající distribuce – a naopak spíše slouží propagaci midcultových titulů s řadou hvězd v herecké sestavě. Většinu profesionálů už nezajímají ambiciózní filmové pokusy, ale draze placený rozhovor s hvězdou (za rozhovor s Darenem Aronofským to bylo 800 dolarů, které platí distributor či média přímo sales agentovi) či propagace. Zaujmout v Torontu severoamerický tisk evropským titulem je velmi obtížné. Řada přehlídek se stala prodejnou nevěstou, která chodí s kdekým, jen když bude moct novinářům předhodit celebritu. Ačkoliv se před státními institucemi a fondy vydává za neposkvrněnou pannu, podporující posvátnou kinematografii.

Cinefilové mezi obchodníky

Snad nikdy se nediskutovalo tolik jako dnes o tom, jestli množství peněz plynoucích do těchto podniků je vynakládáno efektivně. K čemu jsou megalomanské akce s červeným kobercem a galavečery oslavující předpremiéry, k nimž se slétávají festivalem dotovaní novináři na pressjunkety. Jak napsal deník La Republica o Benátkách: v čem má festival v podobě lepšího „týdenního kina“ s náročným programem a drahým provozem smysl, pokud selhává v udržení kvalit programu?

Samozřejmě i tohle je složitější. Toronto zůstává obří a výlučnou přehlídkou, která v sobě spojuje všechny současné trendy filmových podniků. Pro nezasvěceného návštěvníka, který se nedostane dále než k pokladnám, zůstává oficiální, štědře dotovanou a málo invenční poutí, kde se promítá a kde nadšenci a lovci autogramů čekají hodiny na celebritu před hotelem. Torontský festival je ovšem i cinefilní přehlídkou zahraničních či nekonvenčních snímků, které v dnešní komercializované distribuci prakticky nenajdete. Právě cinefilské hnutí vyvolalo v devadesátých letech festivalový boom, představující výsadní platformu uměleckých a na formátech nezávislých titulů. Progresivní přehlídka může být místem, kde se iniciují různá hnutí či dochází k rozvoji komunitních aktivit. Setkávají se tu milovníci asijských kinematografií, klubisté či třeba pařící „humanitní mládež“. Intelektuální platforma pomáhá v hledání identity také minoritám, jak ukazují festivaly s tematikou gay a lesbians či feminismu. V neposlední řadě se ontarijská přehlídka profiluje profesionálním programem, zaměřeným na prodej filmů do distribuce. Toronto se stalo protipólem elitářských akcí typu Cannes. Například na svůj trh přebírá atraktivní soutěžní tituly z Benátek, které se konají o týden dříve – ideálním scénářem je tedy vyhrát v Benátkách a být prodán v Torontu.

Organizátoři si mnou ruce, že se v Kanadě scházejí všichni. Na druhou stranu se ukazuje, že podobný záběr dělá samotnému cinefilskému hnutí medvědí službu. První oscarové drby a tiskovky s celebritami zatlačují ostatní program do pozadí, zatímco festival se slepě orientuje pod tlakem hollywoodského hvězdného systému a novinářských formátů na americký film. Letos se v zákulisí už objevily hlasy, že program zaměřený na filmy se severoamerickými distribučními nadějemi postrádá kdysi ceněnou národní, kulturní i žánrovou pestrost. Dále se ukazuje, že rozvoj žánrů z přelomu tisíciletí nepřispěl k obohacení, ale v podmínkách ekonomické krize ke stereotypizaci příběhů. Letošním projekcím dominovaly americké thrillery či midcultové přepisy bestsellerů a hlavně rodinná dramata. Novými objevy byly jen domácí talenty s přímočarými filmy stojícími na osvědčených schématech, které ozvláštňuje nanejvýš sugestivní výraz, humor či herecké výkony. Přesně taková byla supermanovská komedie Jamese Gunna s názvem SUPER, líčící s vtipem jednoduchý příběh ušlápnutého manžela, který se snaží získat zpět svou ženu z moci drogového dealera. Výsledek tu stojí a padá s výkony Liv Tyler, Rainna Wilsona a Ellen Page v hlavních rolích. Stejně tak svěží, byť tisíckrát ohraný se ukázal být snímek s atraktivním názvem Dirty Girl. V něm dovedla režisérka Abe Sylvia sugestivně oživit peripetie útěku osamělé, rebelující teenagerky v úzkých kraťasech a sexy tričku před školou, nešťastným dětstvím či před autoritami. Dále zaujal americký filmař Shawn Ku se snímkem Beautiful Boy (Krásný chlapec), nahlížejícím bez učitelského mravokárství tematiku násilné revolty teenagerů a současný problém střelby na školách. Sledujeme tu, jak se rodiče vyrovnávají se zprávou, že jejich pubertální syn rozpoutal krveprolití, i reflektují vlastní selhání.

Evropa bez nápadu

Naopak z Evropy se vozí ve velké míře špatné filmy, často jen podle hereckého obsazení či jména režiséra, který už dosáhl za mořem jednou úspěchu. Exemplárním příkladem bylo letos slavnostní uvedení titulu Les petits mouchoirs (Malé lži) Guillauma Caneta s Marilon Cottilard v titulní roli. Jeho letní příběh se rozpadá ve zmatcích mezi všemi postavami skupiny přátel přijíždějících na dovolenou k moři. Další podobné tituly uvádí pravidelně sekce Contemporary World Cinema, představující v podstatě line-up zahraničních snímků, které se tak či onak smočí v americkém rybníce. Do loňska tam běžely pravidelně Hřebejkovy snímky, zastoupené jejich americkým agentem. Po loňské „ostudě“ s Nestydou paradoxně ale chyběl jeho asi nejlepší snímek Kawasakiho růže, takže Česká republika zůstala bez zastoupení vzhledem k tomu, že pravidelní účastníci Maria Procházková či Bohdan Sláma nemohli nabídnout žádný film. Mimochodem zde se také ukazuje, jak může výběr filmů nějaké menší krajiny dlouhodobě ovlivňovat vkus dramaturga festivalu, který má na starost například východní Evropu a Blízký východ. V Torontu jím je Dimitri Eipides.

Dříve se říkalo, že je těžké film zafinancovat a natočit. V době množství levných, relativně dostupných grantů jich vzniká celá řada – a to velmi rychle a levně, až je to na škodu nedodělanosti jejich výsledného tvaru. Na druhou stranu se zhoršily vyhlídky nezávislých produkcí na uvedení takového díla do kina. Bez mezinárodní hvězdy je obtížné prosazovat jen trochu větší projekt, situace ekonomické krize nahrává celebritám, které samy vstupují do role producentů jako nyní třeba Nicole Kidman či Keanu Reeves. Mimochodem novinka jeho nové producentské firmy Company Films nazvaná Henry’s Crime (Henryho zločin) už byla zakoupena do našich kin. Kidmanové psychologické drama Rabbit Hole (Králičí nora) o rodičích vyrovnávajících se obtížně se ztrátou syna tam jistě rovněž směřuje.

Nový locarnský šéf Olivier P'ere letos prohlásil, že festivaly by neměly být už jenom kvalitní diváckou či cinefilní přehlídkou, o níž píší kritici či na kterou chodí diváci, neboť shromažďuje náročnější distribuční tituly. Nastal čas, aby se festivalový cirkus odstřihl od nevyváženého manželství s distribucí a začal se soustředit na nové talenty a objevování příštích tendencí kinematografie. Takové budou více komunitním i produkčním prostředím, představujícím alternativní distribuci filmů, které se už nedostanou do programově a marketingově přísně střežených kin. Naopak v rámci podobné platformy by se otevřel prostor pro nové možnosti kinematografie, existující stranou dnešních formátů.

Jinými slovy napříště by se podobné podniky neměly hodnotit, ani financovat podle toho, jak se na nich lidé bavili a kolik jich přijelo, jak se to děje rovněž i u nás. Důležitější je, jak efektivně napomáhají filmové tvorbě svého regionu i mezinárodní scény, jaká jména objevují či jak naopak podporují novátorské filmy. Nakonec i Toronto už nemá coby tržní americký festival prakticky kam růst, ale mohlo by se vrátit k tomu, jak pomáhat i tomu světovému, neamerickému filmu.

35. Mezinárodní filmový festival v Torontu se konal 9. až 19. září 2010.

Přečteno 4677x

Článek vyšel v časopise Cinepur #72, listopad 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Peta  (10.12.2010 10:36)

"podobné podniky by se neměly hodnotit, ani financovat podle toho, jak se na nich lidé bavili a kolik jich přijelo, jak se to děje rovněž i u nás"...tak s tim se da jen souhlasit. Jinak velmi pekny text o festivalu. Diky za nej! Mozna by bylo lepsi vic psat o filmech (kdyz uz se zminuje cinefilie).

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nanni Moretti: filmař, který se pokusil rekonstruovat levici

Bude budoucnost českého animovaného filmu růžová nebo černá?

Útok proti dobrému vkusu / Nonkonformní filmy Rubena Östlunda

Kůže, kterou nosím / Almodóvar si hraje sám se sebou

Lidice / České národní stavitelství


RUBRIKY

anketa (23) / český film (74) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (68) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (669) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (854) / televize (91) / tisková zpráva (1) / událost týdne (209) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)

Cinepur #72 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #72, listopad 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Revoluční sterilita formy / Che Guevara Stevena Soderbergha (Zdeněk Hudec, zoom)

Scott Pilgrim proti zbytku světa / V bezpečné ulitě odkazů (Antonín Tesař, kritika)

Skupiny, které nebyly / Hudební mockumenty mezi mystifikací a vyprávěním (Antonín Tesař, téma)

Jasmila Žbanić (Dominika Prejdová, profil)

Muž, který točil filmy / Claude Chabrol (Rudolf Schimera, nekrolog)

Už se blíží čas dluhů? / Filmová studia v česku a zavedení školného (Miloslav Kříž, kauza)

+ více...