Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kanadský komiks Bryana Lee O'Malleyho a jeho filmová adaptace dávají hlas vrstvě diváků, kteří se rádi skrývají před nudou hlavního proudu do odlehlejších alternativních zákoutí popkultury. Film je ještě silněji než jeho předloha stylizován do způsobu komunikace nejrůznějších trekkies, komiksových sběratelů, hráčů fantasy her a dalších komunit vyznávajících popové kulty. Samotný snímek je natolik zabydlený v ulitách těchto zasvěceneckých fanouškovských společenství, že na vnějšího pozorovatele působí jako cosi cizího a výstředního. Chápeme-li jej ale jako film ne pro fanoušky, nýbrž o fanoušcích, pak vyznívá jako výmluvná ukázka urputného pozérství a vědomě hýčkané infantility příslušníků zmíněných popkulturních komunit.

Snímek věrně kopíruje děj původního komiksu, který je pojatý jako romantický sen hráče bojových videoher. Předloha ovšem svůj příběh předvádí v černobílé skicovité kresbě připomínající styl civilních autorských děl francouzské skupiny L'Association. Indie stylizace kresby je ale stejným maskovacím manévrem jako fakt, že hlavní postavy se baví hraním v rockové kapele; mnohem vhodnější by bylo, kdyby pracovaly ve videopůjčovně, kreslily komiksy nebo se alespoň poflakovaly po obchoďáku. Film sice nechává Scotta Pilgrima svírat v rukou elektrickou kytaru (i když lépe by do nich nepochybně padnul joystick), ale jeho styl už se nesnaží diváky balamutit přídechem nezávislosti. Naopak zcela v duchu hyperstylizovaných snímků subjektivizuje podobu prostředí i způsob vyprávění děje podle vkusu hlavních hrdinů.

Film jako by se snažil uspokojit diváky, kteří z nějakého důvodu touží po tom, aby na plátně spatřili co nejvěrnější ekvivalent komiksu, a celkem pochopitelně je příliš nenadchla doslovnost Rodriguezova Sin City ani „mimóznost“ Millerova Spirita. Způsob, jakým Scott Pilgrim proti zbytku světa předvádí svoji komiksovost, odpovídá fanouškovskému duchu, který si libuje v efektních a na odiv vystavovaných ozdůbkách, jež navíc mají charakter přímých odkazů. Textově ztvárněné zvukové efekty nebo rozdělené plátno, jimiž snímek okatě připomíná vizuální podobu komiksů, ovšem nemohou být jiné než krátkodeché a ryze odkazující, protože mezi filmovým a komiksovým médiem se hlubší paralely hledají jen obtížně a za cenu velkých zjednodušení. Stejně tak podobnosti s počítačovými hrami působí jen jako připomínky postupů, které v hrách předávají nějaké informace; jejich filmová ztvárnění však zpravidla u diváků vyvolávají znalecký úsměv. Fakt, že ze zabitého protivníka po vyhraném souboji padají mince, je stejně okázalý a zbytečný jako to, že v určité scéně část obrazu zaplní nápis „CRRRR“, odkazující ke zvuku telefonu, který ve zvukové stopě stejně slyšíme.

Fanouškovské komunity nicméně z odkazování žijí a právě na permanentním připomínání společných kultovních děl budují strategii, jak dlouho mluvit (blogovat, chatovat) a přitom nic neříkat. Totéž platí pro Scotta Pilgrima. Neustálé eliptické přeběhy mezi scénami, kde se náhle a rychle střídají prostředí i situace, jsou dokonalou ukázkou eskamotérského uhýbání před smyslem. Zatímco postavy se ve fluidním toku děje suverénně orientují, divák je změnou scenérie neustále překvapován. Plynule se prolínající scény a překotné tempo děje plně odpovídají způsobu, jakým postavy ve filmu mluví. Vyjadřují se totiž zásadně v úderných, úsečných a pohotových větách, kterými se posazují do nějaké vyhraněné a obvykle ironické pózy, jež ale neodhaluje nic z toho, co si doopravdy myslí. Stejně jako postavy se svými hláškami a prudkými změnami nálad připomínají spíš rej anonymních emotikonů než lidsky působící charaktery, tak se i děj a stylizace snímku poskládané z popkulturních odkazů a momentálních efektních nápadů tříští do kaleidoskopu odrazů a oslňujících barev, za nimiž je ale dokonalé prázdno.

I proto lze tenhle snímek jen obtížně přiřadit k nějakému žánru. Vzhledem k ději se nabízí škatulka romantické komedie, k ní ovšem film také spíš jen odkazuje. Přestože postavy neustále řeší své partnerské problémy, jejich chování nemá s milostnými city vůbec nic společného. Hrdinové totiž vůbec žádné city nemají: vystačí si s primitivními a neodůvodněnými motivacemi odpovídajícími figurám počítačových her. Nevíme, proč se kterákoli z ženských postav zamilovala do někoho tak nevýrazného jako je Scott Pilgrim a stejně tak není jasné, jaká je příčina celého boje se sedmi zlými ex-partnery. Z hlediska fanouškovské ulity odkazů je to samozřejmě zcela lhostejné, protože důležité pro ni je zaujímat zábavné pózy a nikoli být konzistentní.

Důslednost, s jakou filmový Scott Pilgrim napodobuje odkazovací hry výše jmenovaných komunit, může ve formátu hollywoodského blockbusteru působit novátorsky. Komerční krach snímku ale ukazuje, že i fanouškové se chtějí vztahovat raději k původním kultům typu nového Star Treku či Batmana než k vlastnímu parazitování na nich.