Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jako držitel ocenění za nejlepší maďarský film roku 2009 byla Bibliotheque Pascal Szabolcse Hajdua v České republice prvně uvedena již na prázdninové Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Přestože se během svých nepříliš četných zahraničních uvedení nesetkala vždy s obdivem, našla si díky Asociaci českých filmových klubů na rozdíl od jiných (mnohdy pozoruhodnějších) letošních titulů cestu i do běžné distribuce. Důvodem, proč máme exkluzivní možnost vidět nový Hajduův film i v kině, je ale spíš distributorova slepá sázka na tvůrce, který před čtyřmi lety okouzlil svými Bílými dlaněmi (2006), než výjimečnost samotného snímku.

Hajduův nový film patří k těm typům příběhů, které svou formou poukazují na sílu vyprávění jako takovou. I zde se hlavní hrdince stává vyprávění prostředkem, kterým chce dosáhnout určitého cíle, vyřešit konkrétní problém (trauma, bezvýchodnou situaci). Známe to z Pohádek tisíce a jedné noci, známe to z Canterburských povídek (omezíme-li se na nejznámější literární díla) a díky této zkušenosti už také víme, že příběhy tohoto typu nad jinými vynikají zbytnělou představivostí svých vypravěčů. Aby zaujali, musejí se tak trochu chvástat. Také v Bibliotheque Pascal se realistický rámec scény, – v níž hlavní hrdinka Mona v kanceláři sociálního pracovníka popisuje, jak a z jakých důvodů opustila svou malou dcerku, o jejíž opětovné navrácení nyní žádá – přelévá v sérii pohádkově surreálných eskapád Monina putování Evropou a zakotvení v sado-masochisticky orientovaném podniku s enigmatickým názvem Bibliotheque Pascal.

Bordel, v němž je Mona donucena pracovat, se specializuje na uspokojování literárně-sexuálních potřeb zákazníků. Intertextuální odkazy na díla klasiků tak v Hajduově snímku najdeme v podobě vyhrocených sexuálních kreací – jakýchsi překladů scén z Othella, Doriana Graye či Johanky z Arku do jazyka sexu. Šarmantní intelektuálský titul a šalamounsky obojaká (nadsazeně i vážně se tvářící) možnost (nad)interpretovat význam hříčky se sexuální čítankou klasiků jako mistrovskou metaforu manipulace a zneužívání, však těžko oslní alespoň v rámci možností soudného diváka. Bibliotheque Pascal mnohem spíše nabízí fantaskní klišé a výprodej kabaretního magična, v němž je třpytková představivost barevným laděním zcela nedůvtipně odlišena od šedých tónů drásavé reality.

Pro výchozí stylové ukotvení snímku nachází Hajdu zásadní inspiraci ve felliniovsko-almodóvarovské poetice, již mohou jedni milovat a jiní odsuzovat jako kýčovitou. Hýřivými barvami, pompézními triky, výstřednostmi a pozlátkem se tu rozhodně nešetří: snímek naopak z větší části přechází do fantazijně-hororového karnevalového ladění. Přestože má stále na zřeteli své podprahové téma (krutý osud zneužívané Mony a její touhu po navrácení dcerky), pouští film vyváženost a řád z uzdy v mnoha případech až příliš svolně. Jeho šantánová spektakulárnost proto často spíš uráží vkus a dialogy provokují strnulou škrobeností.

Snímku rozhodně nelze upřít netradičně šokantní vizuální styl, a stejně tak i jeho rámcový příběh je silně zneklidňující coby fakt reálného světa. Nicméně filmových či literárních ztvárnění příběhu o terapeutické síle unikání do pohádkových světů již vznikla spousta a po pravdě řečeno často mnohem originálnějších. Na berlínském filmovém festivalu letos v únoru snímek obdržel mimo několika dílčích ocenění také cenu zahraničních filmových kritiků. Jeho přijetí však přesto nebylo bezvýhradné. Ozvaly se i hlasy odsuzující jej jako žalostnou směs nevkusu, jako okázalé plýtvání penězi, časem i úsilím talentovaných osobností. Z negativně laděných bezprostředních reakcí zaznívala především nostalgie nad dřívějšími Hajduovými Bílými dlaněmi – dokonalou ukázkou možností, jak uhrančivě modulovat dynamiku a rytmus filmové montáže na příběhu z prostředí gymnastického výcviku.

Takto důmyslného souznění obsahu a formy v Bibliotheque Pascal Hajdu skutečně nedosáhl. Film může potěšit jako vizuální experiment, může i zamrazit děsivostí sociálního dramatu o útisku a degradaci. Jeho nesmazatelným problémem však v obou ohledech zůstává prvoplánovost. Přebujelé motivické a aluzivní spektrum je pouze vystavováno na odiv, postrádá jakýkoli myšlenkový přesah. Možnost svérázně rozkrýt rodinné i národní „dědictví“, které Monu na její cestě pronásleduje, Hajdu vyměnil za vršení klišé o mocenských vztazích mezi muži a ženami, respektive Západem a Východem. Kontrast despocie a sklonů k magickému snění (přesně přiléhající na dvojice výše zmíněných protikladů) Hajduovu interpretační bezradnost ještě umocňují. Jeho snímek tak budí především rozpaky z toho, že se motivicky nosné téma v jeho tragické i exhibicionistické poloze nepodařilo propojit v ústrojný celek.