Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dílo britského režiséra a scenáristy Christophera Nolana stojí na opakování, variování, zrcadlení a rozmlžování hranic. Postavy v jeho snímcích mají často různé protipóly, dvojníky či dvojčata; zrcadlí, zdvojují a ztrácejí se v sobě – ať už jde o oba hrdiny Dokonalého triku nebo o opozici Bílého a Temného rytíře v posledním batmanovském dobrodružství. Ať už režíruje osobní příběhy nebo se podílí na superhrdinském blockbusteru, využívá stejných postupů a – zpětně nahlédnuto – ani jeho rozhodnutí režírovat Batmany není nikterak překvapivé. Šablonovité komiksové postavy Nolan na jedné straně ještě redukuje, neboť jim nedává tolik prostoru, na straně druhé díky tomu utváří složitější sítě vztahů, které jsou do značné míry založené na opakování stejných vět v různých kontextech (autorův oblíbený prostředek a zároveň jedno z největších superhrdinských klišé). Spidermanovské „Velká moc s sebou nese velkou zodpovědnost“ a batmanovské „Buď zemřeš jako hrdina, nebo skončíš jako padouch“ jsou stejné stavební prvky, Nolan je však prvotřídní architekt.

Počátek mimo jiné potvrzuje, že mezi drahými trháky a menšími projekty není u Nolana rozdíl. Tento snímek navíc dovršuje většinu režisérových triků. Jestliže dříve měli protagonisté dvojníky a protipóly a nefungovali sami jako plnohodnotné postavy, zde sice mají několik paralelních verzí sebe sama v různých rovinách snění, přesto tu takřka absentují: o jejich minulosti, vztazích či postavení nevíme téměř nic. Nolan sice utváří žánrové dílo, lupičský sci-fi film s prvky z bondovských dobrodružství a rysy hitchcockovských thrillerů, ovšem zcela proti duchu žánrových pravidel se skoro vůbec nevěnuje konstrukci fikčního světa ani postav, které ho obývají. O to pečlivěji se ale věnuje vystavění prostoru, v němž se odehrává v jádru zcela primitivní zápletka o vniknutí do cizího snu a zasetí myšlenky do mysli snícího, díky čemuž bude hlavnímu hrdinovi, profesionálnímu extraktorovi snů Domu Cobbovi, umožněno přestat být psancem a vrátit se k vlastním dětem. Nápad sdílených snů – v nichž někdo sní a zaplňuje je svým podvědomím, avšak někdo jiný je architektem jejich prostředí a další snící postavy do nich mohou vnikat, přičemž znají pravidla hry a mohou si s cizím podvědomím pohrávat – umožňuje filmu vypadat na povrchu jako množství sci-fi děl pracujících se zmnožením realit a nejasností mezi skutečností a její iluzí (Matrix, eXistenZ...), avšak zároveň se od nich silně odlišovat.

Podobnost snů s realitou, motivovaná tím, pro jaké účely je postavy utvářejí, zastírá, že se tu pracuje s výrazně snovou „logikou“. Architektonická pečlivost jejich konstrukce způsobuje hrdinům, že ztrácejí distinkci mezi skutečností a sněním, diváky pak vede k představám, že lze hledat jasná pravidla fungování vztahů mezi různými úrovněmi snění a skutečností. K tomu nabádá i velmi komplikovaná struktura vyprávění, v níž se prostupuje několik dějových linií, odvíjejících se současně, obývaných stejnými postavami, v nichž navíc dle úrovně snění ubíhá různě zhuštěně čas. Kvůli tomu je sice třeba být celou dobu ve střehu a promýšlet některé velmi úsporně, přitom však přehledně načrtnuté vztahy, ale díky tomu se zároveň jedná o jeden z nejnapínavějších thrillerů poslední doby (byť napětí nevzniká kvůli sepětí s postavami, ale čistě z neodbytnosti otázky „co bude dál?“).

Celý film funguje přesně jako sen; jako onen komplikovaný, pečlivě vystavěný kolektivní sen, s nímž se tu pracuje. Stejně jako ve snu tu nejsou detailně vykreslené postavy, přesto příběh stojí na jejich emocích. Jako nelze jasně vyložit sen, i tady nelze v posledku jednoznačně interpretovat závěr. Nejen kvůli tomu, že nelze rozhodnout mezi dvěma možnostmi, ale i proto, že kvůli nedostatku informací o postavách i světě mezi ně není možné položit dělítko dobrý/špatný konec. A nejde rozhodnout i kvůli tomu, že protagonista je psancem v normálním světě, a k tomu nemůže ani běžně snít vlastní autentické sny.

Jak už bylo řečeno, Nolan je brilantní architekt. Buduje však iluze a s těmi je potíž. Fungují pouze, pokud chtějí být diváci klamáni. A jak se několikrát opakuje v Dokonalém triku o publiku kouzelnických show a přeneseně i o tom filmovém – to oni chtějí. Složitost vyprávění v Počátku zastírá, že tuto iluzi nejde domyslet. Dokonale ubíhající soukolí též maskuje, že snímek vystavěný jako výborná žánrovka porušuje snad všechna pravidla, podle nichž se žánry staví. Nejen že se vůbec nevěnuje uspořádání vlastního světa a postavy jsou zredukovány na samo únosné minimum, u kterého o nich lze stále přemýšlet jako o plnokrevných hrdinech, a nikoli jako o účelných jednotkách plnících určité funkce; ony tu ani nejsou žádné záporné postavy. Hlavní „protivník“ po většinu času (vzhledem ke zvláštním vlastnostem vrstvených snů ve snech) spolupracuje s vetřelci ve vlastní hlavě, kterými protagonisté jsou. Navíc je spolu s Cobbem další postavou, která prochází ve snímku určitou formou terapie a je podobně smutným, osamělým hrdinou jako on. A jediná postava se skutečně démonickými rysy je jednak dávno mrtvá milá hlavního hrdiny, jednak jde pouze o výtvor jeho podvědomí. Tedy, kdo ví, jestli...