Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Celovečerní debut Petra Jákla dal konečně českému publiku to, po čem dlouhou dobu toužilo: bombasticky exploatační ztvárnění případu nejznámějšího českého vězně Jiřího Kajínka. Již filmová upoutávka pompézně odkrývá karty snímku: dynamický sestřih efektních záběrů, v nichž se mísí vypjatou dikcí pronášené repliky se stylovými obrazy sexu, násilí a užívání střelných zbraní, podkresluje hlas vypravěče, který přímo oslovuje diváky, přesněji řečeno jejich předsudky. Dramatický monolog s jízlivou slinou připomíná porevoluční kocovinu, kdy si „demokracii a podnikání každý vykládal po svém“, a po vzoru bulvárních titulků hlásá „Kdo stojí v pozadí? Co Kajínek přede všemi tají?“. Ale stejně jako v případě české populistické žurnalistiky se horlivost obrací i proti filmařům, a to nejen v tom ohledu, že na vyřčené otázky snímek neodpoví.

Paradoxně lze za jeden z nedostatků Kajínka označit fakt, že je málo exploatační. Nesouvisí to se zdrženlivostí, nýbrž naopak s celkovou dramaturgickou nekoncepčností filmu. Nutno však dodat, že teoreticky stačilo velmi málo a výsledkem mohl být vrchol v oblasti české exploatace (viz text „New Yorku a Libni zdaleka se vyhni“ – Exploatační tendence v české porevoluční kinematografii v Cinepuru č. 68). Osudovou překážkou na cestě k tomuto statutu se stala naivita klíčových osob štábu. Snímek sice nepostrádá náležitě bulvarizující pohled, ale namísto vykalkulovaného apelu vykazuje snažení tvůrců spíše fetišistickou adoraci zahraničních žánrových snímků. Scenárista Marek Dobeš (Choking Hazard) a režírující kaskadér Petr Jákl v zásadě působí dojmem kluků, kteří si v nadšeneckém opojení hrají na Lepší zítřek 2, Skálu či Bourneovo ultimátum.

Nicméně v tomto ohledu je Kajínek famózní. Požitkářsky realizované pasáže jako impozantní vrtulníkový záběr plzeňské věznice Bory, onanistická sekvence, kde si titulní hrdina ve zpomalených záběrech zádumčivě pohrává s pistolí, adrenalinová bitka v bourneovském stylu či napětím pulzující akce zásahové jednotky nechávají poskočit srdéčko každého fanouška akčních snímků. Ačkoli z každého výjevu trčí jeho zahraniční předobraz, chvályhodná řemeslná profesionalita nedovoluje, aby se fascinace poučených diváků přehoupla do výsměchu. Jenže celovečerní film nemůže být pouze sled akčních sekvencí a „money shotů“. Právě ve výplňových částech, které nelze přeměnit ve střihové sekvence, se nelichotivě ukazují limity tvůrců. Vrcholem inscenační bezradnosti je nadměrné používání zběsilých zoomů v zoufalé snaze dodat dynamiku dialogovým scénám.

Stejně jako má film pouze našlápnuto k ryzí exploataci, stojí na půli cesty i k adrenalinové akční kriminálce, ovšem v tomto ohledu mu nohy podráží především samotný předmět děje. Není pochyb o tom, že by Jákl dokázal natočit skvělý akční spektákl, jenže právě z povahy Kajínkova případu to není možné. Ačkoli prostředí zločinu a odvážné útěky nahrávají akčnímu ztvárnění, celkový příběh nelze nasadit na tradiční žánrově gradované vyprávění. Právě proto také Kajínek i přes nemalé ambice a schopnosti zúčastněných osob zůstane ryze lokálním produktem bez šance na úspěch v zahraničí.

Podíváme-li se ovšem na film z domácí perspektivy, představuje Kajínek (hlavně z marketingového hlediska) dokonalý projekt. Lze říci, že využívá hollywoodský model blockbusteru s trojfázovou cestou propagace známou pod anglickou říkankou the book, the hook, the look (neboli předloha, „zaháčkování“ a vizuál). Známý bestseller tentokrát supluje reálná neuzavřená kauza opředená řadou šokantních prvků, která je pro média stále lákavá. Dochází tak k dokonalé symbióze, kdy film zavdá záminku k novým článkům a televizním reportážím na téma Kajínek, a ty zas pomohou propagovat premiéru. Úlohu háčku převzal casting, který představuje husarský kousek, neboť zahrnuje všechny kategorie jmen potenciálně lákavých pro bulvár i diváky. Vedle celebrit (Václav Noid Bárta, Alice Bendová, Deana Jakubisková-Horváthová, Josef Klíma) se podařilo angažovat také uznávané herecké osobnosti (Tatiana Vilhelmová, Vladimír Dlouhý) i zahraniční herce z oceňovaných filmů (Konstantin Lavroněnko, Boguslaw Linda). Poslední fázi propagace a také získání pozornosti diváků obstarala vizuální stylizace filmu, která lákala precizním napodobením západního akčního standardu, které nemá v české kinematografii precedens.

Blockbusterová taktika na nalákání diváků do kin bezchybně splnila svůj úkol. Nicméně to bylo především jméno v titulu, co zmínku o filmu dostalo do všech hlavních médií a zajistilo snímku rekordní návštěvnost 119602 diváků během premiérového víkendu. Kvality díla na tom neměly nejmenší zásluhu, a přitom Kajínek má minimálně jednu věc, která by si zasloužila pozornost diváků i mediální zveličení. Grandiózní výkon zesnulého Vladimíra Dlouhého, který z klišovité záporácké figury dělá uhrančivě mnohoznačnou persónu, mohl s trochou zasloužené pompéznosti zavdat až k asociaci s Heathem Ledgerem. Jenže to v českém prostředí neprodá náklad novin tak, jako dvoustránková fotoreportáž o natáčení sexuální scény či recyklovaný text o Kajínkově případu.

(Autor si jako malý hrál na Rudý úsvit a Komando)