Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Lee Daniels se se společensky vypjatými tématy potýkal už jako producent – nejpůsobivěji v dramatu o návratu muže odsouzeného za obtěžování nezletilých dívek Dřevař (Woodsman, 2004), které mohlo české publikum vidět v rámci Febiofestu. Precious, druhý film, na kterém pracoval jako režisér, získal nejen dva Oscary a hlavní cenu z festivalu Sundance, ale i značnou oblibu pro svou údajnou odvážnost a dobrodiní, které už výběrem tématu činí odstrkovaným Afroameričankám s nízkým sebevědomím. Zpoza barvitých obrazů upoceného Harlemu, blyštivých snů týrané protagonistky a způsobu, jakým jsou pojaty, však vyčnívá zejména senzacechtivost a plakátová dramatičnost.

Claireece, zvaná Precious, je tlustá i na parametry nastavené vegetujícími floridskými důchodci. Nemá kamarády (a ty aspirující celkem zdárně odhání), otec ji znásilňuje a matka týrá, neboť jí vyčítá, že její partner přesměroval svůj zájem právě na Precious, která tu s gustem spořádá kyblík kuřete, onde z donucení prasečí nožičky. První dítě zplozené s vlastním otcem trpí Downovým syndromem, druhé je na nejlepší cestě stát se sirotkem.

Takovouto přepjatost by mohla umenšovat skutečnost, že sama hrdinka si podstatu svých trablů jaksi neuvědomuje a s vírou ve zlom, který podle ní musí jednou zákonitě přijít, tak umožňuje jejich stupňování. To by se ovšem snímek nesměl ukájet rádoby decentním zobrazováním všeho neblahého. Existují filmy, které mohou odpuzovat srovnatelnou palbou negativních událostí, ale zároveň v nich lze nacházet dostatečnou vnitřní logiku. Je to případ ultratemného snímku Submarino Thomase Vinterberga či nového filmu Alejandra Gonzálese Iñárritua Biutiful, v němž je mizérie narušována subtilními náznaky pozitivních vyhlídek i upřímných úsměvů. Precious takové opodstatnění nenabízí, a ze snímku se tak stává permanentní čekání na zlé zprávy, které však (zejména pro jejich množství) postupně ztrácí na působivosti.

Danielsův film je až příliš návodný v tom, jak divákovi sugeruje, co by měl cítit. Postavy si v rámci své charakterizace nesou především určení emocí, jež mají jejich činy vyvolávat; jinak však typologie hrdinů končí u toho, jakou roli hrají v životě Precious, která je obklopena v podstatě jen trýzniteli a spasiteli. Podobně účelový je snímek při posouvání děje, kdy jednoznačně upřednostňuje krátkodobé cíle: důraz klade na poselství právě probíhající sekvence, a přichází tak nejen o rytmus, ale i napínavost. A je to také Precious, která reaguje vždy jen na aktuální podněty a trpí nedostatečnou schopností obecnější reflexe, což naprosto nekoresponduje s některými jejími glosami pronášenými z bezmála ironického nadhledu.

Jistým paradoxem filmu je, že zatímco jeho odsouzení vede k označením dotyčného za cynika (srovnatelného s tím, který se odmítal dojímat u naivního indie-kalkulu Once), neúnavné šponování tlustých černošek do květovaných elasťáků je chápáno jako projev odvahy. Estetizování krutostí, ale zároveň nechuť být v jejich případě otevřený však režiséra charakterizuje coby artistního zbabělce. Podobně prostřihy záběrů násilné kopulace a bublajícího jídla, které je tučné zhruba jako hrdinky filmu, nejsou ani vynalézavé, ani působivé. A červený šátek vlající ve větru že má být poetickým prvkem, navíc okatě podpořeným rolí v narativu? A hloupější to nebude?

Precious mohla být syrovým dramatem anebo ve své přepjatosti působivou pohádkou. Nekompromisnosti ale zamezují snové úniky, zatímco extrémům touha po legitimizujících stopách autentičnosti. Nutkání stylizovat se zde pere s touhou být krutě realistický. Precious se potácí mezi doslovností a náznaky, trpí rozporem mezi dováděním věcí do krutých konců a nedůsledností. V případě snových sekvencí by pomáhalo, kdyby odrážely vcelku běžné dívčí představy, tady se ale jedná o úniky z krutých situací. Tyto sekvence, představující jakousi vizualizaci obranných mechanismů protagonistky, z filmu však pro svou neprovázanost vytrhují – a tím, jak nadbíhají představám o romantickém snění, zároveň bagatelizují – jeho sdělení.

Precious se snaží vytloukat jeden stereotyp druhým, až některé (černošské) kritiky dohnala k vyloženě agresivním výpadům proti demagogickým VIP producentům. Například Armond White snímek označil za průsečík „rasové exploatace a oportunismu“ a „rasisticky hysterický film, který se tváří jako sociálně citlivý“. Ne nadarmo si pak povšimnul toho, že všechny (!) dobro šířící postavy mají světlejší pleť než ty zlé. Precious je dílo, které je pozoruhodné zejména tím, jak se mu přes jeho průměrnost podařilo prorazit, a které potvrzuje, že dobré úmysly nedělají dobrý film.