Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Cesta / Monotónní smrákání světa

Cesta / Monotónní smrákání světa

kritika / Lucie Česálková / 8. 6. 2010

Post-apokalyptická fikce patří k těm žánrům, jež ve svém filmovém ztvárnění propojují atraktivní vizualitu s alegorickým přesahem. Svorně pracují s motivem katastrofy, která zásadně pozměňuje základní okolnosti života a jako taková funguje coby prověrka lidských hodnot v extrémní situaci. Zpravidla se jedná o příběhy s poselstvím o existenciálním rozměru lidství, odehrávající se v kulisách osobitých vizí deformovaného světa a nových podmínek života na planetě. Román Cormaca McCarthyho Cesta patří mezi postapokalyptickými díly k těm, jež tento nový svět líčí jako místo veskrze nehostinné, zdevastované blíže neurčenou katastrofou, jež zpustošila krajinu a zbavila svět veškeré vegetace.

V McCarthyho románové Cestě, stejně jako ve filmové Johna Hillcoata, je skutečnost temná a popelavě bledá. Je to skutečnost „smrákání světa“, v němž zbytky lesů s popadanými stromy doutnají, pole jsou pustá, pozůstatky opuštěných farem jsou zdemolované, domy a obchody měst vyrabované, a jediné, co si alespoň do jisté míry uchovává svou někdejší podobu, jsou mohutné betonové bloky mostů či silnic. Naživu zůstalo pouze omezené množství lidí spíše intuitivně kočujících krajinou, tu sdružených v násilnické gangy s kanibalskými sklony, tu osamocených. Cesta je přitom příběhem právě tohoto kočování, vandrování – putování dvou bezejmenných postav (muže a chlapce/otce a syna), oproštěných od civilizačních vymožeností i starostí, postavených do situace, kdy jejich životní realizace nezávisí na jakýchkoli dlouhodobých plánech, ale spíše na bezprostředních změnách okolností. Právě pro toto fátum je tak sama cesta (ať už v doslovném nebo v přeneseném, individualizovaném smyslu pravidel a podmínek nastolených sobě samotnému) především morální výzvou – zkouškou vůle a odhodlání pokračovat v úkolu, který jsme chtě nechtě přijali.

Nikoli náhodou proto vyprávění odkazuje k symbolu „vnitřního ohně“ jako k tomu jedinému, co může mít trvalejší hodnotu, a snad i jediný smysl. Vnitřní oheň tu představuje vůli uchovat si základní znaky lidství, spojená s odhodláním pokračovat v cestě: pokračovat v ní s co nejčistším svědomím tak, že se slabošsky (ať už by svody či muka byly jakéhokoli druhu) nezřekneme svých zásad a přesvědčení o tom, co je správné a co nikoli. Ta „násobilka“ zní docela jednoduše, až primitivně: být dobrým, ne zlým. Zlí jsou ti druzí. Zlí vraždí, jedí jiné lidi. Dobří jiné lidi nejedí. Dobrým je možné věřit, je možné se s nimi spojit, je možné je následovat. Na jednoduché logice je ale založeno celé toto provizorium světa.

Cestu otce a syna protne jen několik scén zásadnějšího dění – pár konfrontací s dalšími pozůstalými obyvateli planety. Zde, ale i v mnohem běžnějších pasážích samotného putování a hledání jídla či úkrytu, to právě díky zmiňovaným záchytným bodům nejprostší morálky jiskří metafyzickým smyslem. Cesta je přitom příběhem prosyceným nenucenou spiritualitou bez Boha a křesťanských dogmat. Biblických paralel bychom v ní sice našli mnoho – ostatně samotný muž formuluje své poslání chránit synka jako úkol, který mu svěřil Bůh – koketování s odkazy se tu však nikdy neděje formou hrátek s pozlátkem laciné symboliky. Výtvarná atraktivnost Cesty je naopak ryze (a v odpudivém smyslu) naturalistická. Zvrácenému systému hodnot tu odpovídá i specifická poetika, jež činí estetické objekty z koster, z hladem a zimou ztrápených lidí potácejících se pustinou, ze zubožených těl nahých vězňů zamčených v temných sklepeních. U McCarthyho tyto hororově karnevalové výjevy čas od času problesknou zšeřelou atmosférou vyprávění, dávkovaného ve strohých větách krutě přesného popisu a nemilosrdné úsečnosti lakonických dialogů. U Hillcoata funguje (vedle pečlivé evokace prostředí) neméně expresivně vizáž hlavního protagonisty – muže/otce Vigga Mortensena – přepadlého, vyzáblého a zarostlého otrhance, jehož otcovská láska se více než slovy projevuje jednáním. O nutnosti být ostražitý a podezřívavý, chceme-li obstát v situaci nepřátelství, strachu a nedůvěry, synka nijak nepřesvědčuje; jde mu příkladem tím, jak se chová. Sám spíše odpovídá na chlapcovy otázky a utvrzuje ho v naději založené na vytrvalosti a dodržování klíčových morálních principů – na tom „být dobrým“.

Jakkoli se Hillcoat zaměřil na důslednou transpozici vizuality a emocí mezilidských vztahů, přímost a bezprostřednost románového vyprávění poněkud rozmělnil jednak četnými flashbacky na předapokalyptickou minulost a jednak voice-over komentářem muže/otce. Zatímco v bezeslovných sekvencích si snímek uchovává napětí, plynoucí z nepředvídatelnosti a atmosféry strachu z prázdnoty či tušeného zla, komentář divákovi brání přímo rezonovat s děním. Hillcoat jako by zapomněl na roli rytmu filmového vyprávění a na možnost účinněji modulovat dramatičnost na první pohled nedějových scén. I šokující sekvence ve svém snímku tlumí do takřka monotónní výpovědi, tudíž ani závěrečný patos, který člověka u takovéhoto příběhu neurazí, ale naopak si ho s chutí prožije, ve filmu nevyznívá nikterak intenzivně. Jeho Cesta tak i přes veškerou vizuální vytříbenost vyznívá do jisté míry spíše jako „plošková“ ilustrace (i zde velmi silné) myšlenky o víře ve věčnost základních pilířů humanity.

Cesta (The Road, USA 2009)
režie: John Hillcoat, scénář (podle románu Cormaca McCarthyho): Joe Penhall, kamera: Javier Aguirresarobe, střih: Jon Gregory, hudba: Nick Cave, Warren Ellis,
hrají: Viggo Mortensen, Kodi Smit-McPhee, Charlize Theron ad.
111 minut, distribuce: Palace Pictures, premiéra v ČR: 29. 4. 2010

Přečteno 4718x

Článek vyšel v časopise Cinepur #69, květen 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Tak trochu roadmovie / Skokan

Máme tlakovú níž / Richard Müller: Nepoznaný

Paterson / Paterson z Patersonu

Lily Lane / Matní běsi


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (222) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #69 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #69, květen 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Špatnej polda / Četnické humoresky na koksu (Jiří Flígl, kritika)

Nová vlna animace (Kamila Boháčková, dvd)

It's toasted / Mad men vs. mad women (Vanda Černohorská, téma)

Chlebíčková Anna, vagínová Gita / Konvence a emancipace zobrazování žen v (česko)slovenských seriálech (Iva Baslarová, téma)

Bertold Brecht v říši seriálu / Fassbinder, Döblin a 'Berlin Alexanderplatz' (Luboš Ptáček, téma)

Vinyan / Toužit patologicky (Antonín Tesař, kritika)

+ více...