Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Imaginarium dr. Parnasse / Monty Python's Dying Circus

Imaginarium dr. Parnasse / Monty Python's Dying Circus

kritika / Tomáš Stejskal / 27. 3. 2010 / komentáře (2)

„Jste jen hlavy, nemáte srdce,“ říká hlavní hrdinka Gilliamova předposledního snímku Krajina přílivu hlavičkám svých panenek. Tuto výtku lze vznést vůči všem postavám autorova aktuálního snímku Imaginarium dr. Parnasse. Nový film vytrvalého cirkusového škrtiče Gilliama totiž není rozpadajícím se vyprávěním s nedostatečně vykreslenými charaktery; příběh i postavy tu vlastně absentují, stejně jako soudržný fikční svět. Pouze iluze přítomnosti všech těchto prvků zabraňuje tomu, aby dílo působilo jako série skečů či pimprlové divadlo.

Většina Gilliamových filmů si pohrává s bořením hranic mezi realitou a fikcí a stojí na rozporuplných hrdinech, následkem čehož pak jejich otevřené konce připomínají happyend i noční můru zároveň. Imaginarium je nejošemetnější v tom, že se na první pohled tváří jako pohádka o souboji dobra se zlem, v druhém plánu jako sebereflexivní příběh o nemožnosti vyprávění velkých příběhů v dnešním světě, jenže ve třetím plánu nezbývá vůbec nic: pohádka živoří bez hrdinů a podvratná hra zůstává bez pravidel.

Na plátně se vše točí kolem jasné ústřední zápletky – dvě postavy bojují o duši hrdinky, další dvě o její srdce. Zároveň je tu i hlavní téma: důležitost velkých vyprávění, od níž se odvíjí souboj mezi vypravěčem příběhu a jeho ďábelským narušovatelem. Jenže nedojde pouze k otřesení těchto jistot. Zároveň s tím, jak snímek zpochybňuje a reflektuje sebe sama, tak také znemožňuje jakékoli interpretace. Obhájce důležitosti příběhu a imaginace pro chod světa neumí skutečně vyprávět, zmůže se pouze na repetitivnost mantry a cirkusáctví. Ďábel-narušitel je nakonec jediným, kdo posouvá vyprávění kupředu. Vzhledem k tomu, že jejich motivace nejsou ani trochu zřejmé, stejně jako nelze tvrdit, že se jedná o souboj dobra se zlem, těžko s tím dále pracovat. Hra o duše probíhající v imaginaci není ani v nejmenším volbou mezi očistou od hříchu a zlem pokušení. Postava paničky, která nespadla do spárů ďábla a vychází z Parnassova Imaginaria „očištěna“, až nápadně upomíná na proces omládnutí hrdinovy matky v Gilliamově filmu Brazil: za omládnutím stojí rakev plná hniloby, za očistou ztráta osobnosti; zpoza zrcadla vychází karikatura lidské bytosti. Ale vždyť všichni hrdinové jsou tak trochu karikaturami! Není tedy lepší skončit ďáblovi v pazourech?

Dle vyznění jednotlivých scén lze chvilkově sympatizovat s některou z postav, nikdo z hrdinů si však nemůže získat naše srdce. I proto, že nikdo z nich žádné srdce nemá: figury tu disponují pouze vrtkavými emocemi. Celou dobu se předstírá, že celé toto divadlo, v němž si obě strany pohrávají s osudy jiných, se rozehrává kvůli Parnassově dceři Valentýně. Je snad nějak důležitá? Má nějaké ctnosti, kvůli kterým stojí za to bojovat o její duši s ďáblem? Nebo je tu aspoň pouto lásky otce k dceři? Vždyť sám Parnassus jí do očí říká, že je chybou, byť tou nejhezčí chybou, jakou v životě učinil. A když Valentýna dosáhne jako jediná štěstí, nelze jasně říci, co za tím hledat. Jde o štěstí umělého luxusu, které je pro anarchistu Gilliama (vykřikujícího v roce 2002 z pódia pražského Aera věty typu „My přeci potřebujeme teroristy!“) tím posledním, v co doufat? Nebo má jít o středostavovský kompromis mezi cirkusáckou bídou a ďábelským blahobytem? Ani to se nezdá býti gilliamovskou představou o happyendu. A je stařec Parnassus pohledem na dceru dojatý proto, že má upřímnou radost z jejího štěstí, anebo proto, že se zbavil břemena způsobem, ze kterého nemusí mít výčitky svědomí a může dál hrát svou hru s ďáblem? Z hlavní postavy se stává jen figurka ve hře, které jsme se zbavili a nyní můžeme pokračovat dál. Donekonečna.

Podobným způsobem by šlo klást spousty dalších otázek. A těžko se hledá hranice mezi těmi, které vznikly záměrně, a těmi, které spadají na vrub autorově neschopnosti načasovat a zpřehlednit vyprávění. Právě z tohoto dekódování lze mít určitý požitek, lze se bavit odhalováním subverzivního podkopávání hollywoodských klišé o imaginaci a vyprávění příběhů, z nekompromisního přístupu autora, který ukazuje, že není důležitý konkrétní příběh, ale samotné vyprávění. Dobrodružné dění, – v němž se rozplývá hranice mezi dobrem a zlem, tento chaos plný podivností, ve kterém zároveň mizí rozdíl mezi pouliční loutkohrou a zápasem o osud světa – vítězí nad měšťáckými rodinnými jistotami. A lze to vnímat i naopak, čistě dle toho, které postavy jsou pro nás hlavní a které vedlejší; které kladnější a které zápornější. Tak nějak na nás pomrkává režisér, když se v závěru říká, že šťastný konec nelze zaručit.

Jenže ve světě, kde nejsou žádné plnohodnotné postavy, jde v posledku o ryze teoretickou hru. Nelze z ní mít opravdovou potěchu: není to ani tarot, ani poker, byť se tak trochu tváří jako obojí. A tajenka je také v nedohlednu.

Imaginarium dr. Parnasse (Imaginarium of Dr. Parnassus, USA, 2009, IMDb)
Režie: Terry Gilliam, scénář: Terry Gilliam, Charles Mckeown, kamera: Nicola Pecorini, střih: Mick Audsley, hrají: Heath Ledger, Johnny Depp, Colin Farrell, Jude Law ad., 123 minut, distribuce: HCE (premiéra v ČR 21. 1. 2010).

Imaginarium dr. Parnasse (Imaginarium of Dr. Parnassus, USA, 2009, IMDb)
Režie: Terry Gilliam, scénář: Terry Gilliam, Charles Mckeown, kamera: Nicola Pecorini, střih: Mick Audsley, hrají: Heath Ledger, Johnny Depp, Colin Farrell, Jude Law ad., 123 minut, distribuce: HCE (premiéra v ČR 21. 1. 2010).

Přečteno 5294x

Článek vyšel v časopise Cinepur #68, březen 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

dan  (16.7.2010 01:25)

tento film bol skrátka omyl

db  (23.4.2010 11:32)

nelze než s touto kritikou nesouhlasit :)

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (23) / český film (73) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (660) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (853) / televize (90) / tisková zpráva (1) / událost týdne (207) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)

Cinepur #68 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #68, březen 2010

Z obsahu tištěného čísla:

New Yorku a Libni zdaleka se vyhni / Exploatační tendence v české porevoluční kinematografii (Jiří Flígl, téma)

Vinetou = Arnulf Rainer / Rozhovor s Martinem Arnoldem (Martin Mazanec, rozhovor)

Dějiny filmu 1895-2005 / Povážlivá překladatelská směšnost (Jaromír Blažejovský, kniha)

O kapitalismu s láskou / Propagandistická lovestory (Kamila Boháčková, kritika)

Katka / Překážkou sama sobě (Lucie Česálková, kritika)

Černý déšť (Jiří Flígl, dvd)

+ více...