Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dalo by se jen cinefilně zahulákat: Pokud považujete první Star Wars nejen za technicky revoluční, ale i výborný film, pak neváhejte a okamžitě běžte do kina. Pozice Avataru od Jamese Camerona se totiž v kontextu současného Hollywoodu podobá pozici, jakou v americké kinematografii zastávaly v 70. letech Star Wars. Působí jako filmové zjevení, ačkoli do sebe zahrnuje mnoho jiných žánrových postupů a příběhů. Nabízí jednoduchou fabuli o proměně průměrného ve vyvoleného, který ovládne vyšší sílu, jež je všude a ve všem kolem něj. A domnívám se, že Avatar stejně jako Star Wars esteticky nezastará, protože i jeho zásadní trikové inovace jsou hluboce zakořeněny v touze vytvořit komplexní svět, který svou promyšleností dalece přesahuje hranice toho, co je z něj zrovna vyprávěno. A právě do něj se divákovi tak snadno zprostředkovaně „utíká“, má chuť jej navštěvovat znovu a znovu. Dále srovnávat Star Wars s Avatarem za hranici této povrchní analogie by však bylo k druhému jmenovanému vysoce nespravedlivé. Důležitý byl argument, že někdy je třeba vidět za příběhy.

Koneckonců právě ty Cameronovy nikdy nebyly bůhvíjak sofistikované a síla jeho filmů už od Terminátora spočívala hlavně v (až patologicky) pečlivém promýšlení toho, jakými prostředky vypráví. Jasně čitelná láska k technice, vědě, vodě a hlavně filmu činila Cameronovy snímky přes jejich neskrývanou „blockbusterovost“ vždy zásadně odlišnými od jakýchkoli jiných, které kdy v Hollywoodu vznikly. Jsou to snad až na hravé Pravdivé lži solitérní perfekcionistická díla, která se v jejich celkové struktuře nikdo nepokouší napodobovat (na rozdíl třeba od Spielbergových). A Avatar po dlouhých dvanácti letech opět potvrdil, že výše řečené stále platí. Jistě, ten příběh: do poloviny těla ochrnutý bývalý mariňák Jack Sully přilétá na planetu Pandora, kterou se vojáci a politici postupně snaží kolonizovat (respektive získat její nerostné bohatství) a skupinka vědců poznávat. Dostane svého avatara, tělo vytvořené spojením lidské DNA a DNA místních obyvatel Na’vi, do kterého se může přenášet svou myslí. a v tomto těle se začne postupně sžívat s místními, objevovat jejich svět – a lásku.

Jenže příběh v Avataru tvoří to nejméně podstatné, na rozdíl od vyprávění, které je podobně jako v Titanicu mnohem promyšlenější, než se na první pohled jeví. V Titanicu tvořila milostná linie především způsob, jak s Jackem a Rose projít celou lodí od strojovny až po kapitánský můstek, aby se divák všude zorientoval. V druhé půli už ho pak během potápění nebylo třeba jakkoli instruovat. I v Avatarovi vyprávění první polovinu filmu bez výraznějších dějových (nebo spíš kulturních a hodnotových) konfliktů pro diváka postupně objevuje úplně nový svět. Seznamuje ho s životem na lidské základně, se vztahy a motivacemi na ní, ale hlavně s planetou Pandora, jejími zákonitostmi, faunou, flórou a kulturou (včetně nového funkčního jazyka). Ve spirále postupně opakuje cyklus „vědci, vojáci, Na’vi“, přičemž diváka nenásilně vzdělá ve všem, co se o Pandoře pro potřeby druhé poloviny filmu musí dozvědět, a pak vše beze zbytku využije. Navzdory pomalejšímu tempu i střihu, než „velí“ současné normy, má Avatar precizní rytmus a jde paradoxně o jeden z nejrychlejších (téměř) tříhodinových filmů blahé paměti.

Vše v jeho fikčním světě je tak logické, systematické a navázané na ostatní řečené, že vzbuzuje pocit (samozřejmě zdánlivý) své úplné poznatelnosti. Vědci „popularizují“ Pandoru z přírodovědecko-antropologického hlediska a Na’vi zase z přirozené pozice jejích obyvatel. Jako kdyby časoprostor Avataru nebyl vytvořený pro vyprávění, ale právě naopak: zdá se, že vyprávění existuje jen proto, aby mohlo ukázat fascinující svět, ve kterém se odehrává. I proto film vznikal dlouhé roky, kdy se technika i technologie postupně vyvíjely, a jeví se jako něco z úplně odlišné „kinematografické reality“. Nekřičí „já jsem revoluční, podívej se na mé trikové možnosti!“. Nikoli: do několika minut zapomenete, že sledujete snímek, z něhož jen nějakých 40 % nevzniklo v počítačích. A v 3D verzi nikdo nehází předměty do „kamery“, abyste si třetího rozměru všimli – bohatě stačí, že když se hrdina pohybuje v korunách stromů, vám se zatočí hlava.

Jednoduše řečeno, divák se nenapojuje jen na (charakterově dost jednoznačně definované) hrdiny, ale na zcela unikátní, originální a vizuálně opojnou Pandoru, na které mu pak záleží, když ji chtějí některé postavy zničit. Všichni ve filmu odvádějí (snad až na skladatele Hornera) skvělou práci a herci hrají výborně nezávisle na tom, zda jsou „za sebe“, nebo „za Na’vi“. Ve snímku je navíc řada drobných hříček a vtípků – odkazuje například na Vetřelce, Čaroděje ze země Oz a zvukově i na Jurský park („hlas“ velociraptorů z prvního dílu). Ty naznačují, že Avatar sice bere svůj svět vážně, ale sám sebe už tolik ne. Ve výsledku nezáleží na tom, zda jste jeho příběh už mnohokrát viděli, že jeho ekologické poselství je vlastně dost jednoduché nebo jestli je nějaké nedávné blockbustery vyprávěly mnohem důmyslněji. Avatar je stejně jako předchozí Cameronovy filmy v tolika aspektech jiný než všechny ostatní, že nemám potřebu přemýšlet nad tím, v čem jiný není. I kdybyste ho měli nenávidět, doporučuji vám ho vidět. Nejlépe několikrát.