Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zatímco před několika lety sklízely nejpříznivější odezvu snímky přezdívané „hezké české filmy“, které byly divácky vstřícné zejména díky přehledné naraci, jíž sekundoval nevynalézavý a nerušivý styl, v současné době se nejhlasitěji aplauduje domácím titulům, které spojují historické téma a ještě jsou pěkné na pohled. A nic víc. Tato pohlednost přitom nemusí být nijak „česká“, ale spíše pokukující po hollywoodské zručnosti a rutině. A není třeba hned myslet na Zdeňka Trošku a jeho proslavený výrok, naznačující, že zlaté české ručičky by na adaptaci Pána prstenů nepotřebovaly zdaleka tolik kapitálu. Vyvrcholením touhy po „dobře vypadajícím filmu tuzemské (ko)produkce“ se stalo dobové drama 3 sezóny v pekle.

Celovečerní debut Tomáše Mašína je formálně tak zručný, že i kdyby režisér natočil reklamu na nemoc, chtěli by ji všichni diváci dostat. Veškerá preciznost se ale v případě 3 sezón rovná také nekonfliktnosti, která je o to více iritující, o co víc film ovládá i přes papírově tíživé téma. Pro reflexi tohoto snímku je příznačné, jak se k takřka jednohlasné kritické chvále formální stránky přidává už spíše nesmělé přitakání příběhu. To však s obrazností filmu nijak nekomunikuje a ze 3 sezón dělá dílo sice úhledné, ale s nejasným směřováním a postavami, na nichž je nejzajímavější jejich sošnost. Ocenění Mašínova debutu je relevantní při úvahách nad řemeslností, argumenty podporující odvážnost či poutavost filmu však vyznívají až kontrastně nepřesvědčivě. Patrné to je zejména v různých interpretacích toho, jak moc snímek je či není o Egonu Bondym, přičemž právě od individuálního připuštění té či oné varianty se odvíjí i argumenty podporující adekvátnost stylu. Rozpory ve výchozí otázce však nepoukazují k stimulující mnohovrstevnatosti díla, nýbrž k jeho neujasněnosti. Vždyť v tom, jak moc je či není protagonista Ivan Heinz Bondym, jakoby nechtěli mít tak docela jasno hlavně sami tvůrci filmu. Ti se od autobiografického čtení snímku o muži, který se vyžíval v mystifikacích, sice distancují, ale na druhé straně Bondyho marketingově využívají.

Poutavost 3 sezón v pekle končí ve chvíli, kdy diváka přestane bavit precizní výprava a neustávající náhledy do pečlivě stylizovaných interiérů. Ač lineárně spějící k neurčité proměně revoltujícího hrdiny, nenabízí snímek o mnoho více než dílčí prozření a zklidnění v přítomnosti unaveného, ale alespoň domácky elegantního otce (kolikrát už jsme Martina Hubu viděli v podobné roli?). Náznaky osudovosti ztrácí i milostná zápletka a za podpory hrdinova nadšení z nečekaného otcovství je zároveň podtrženo poselství filmu, že každá revolta musí skončit a zůstanou z ní vlastně jen vzpomínky na mladickou nerozvážnost. S líbivým až okázalým stylem kladoucím důraz na propracovanou, ale mnohdy samoúčelnou mizanscénu, si však právě téma rebelie nerozumí. Snad odkazujíc ke Camusově Cizinci, nechává Mašín své protagonisty souložit nedlouho po oznámení úmrtí přítele – zde však kvůli své ornamentálnosti a gustu, s jakým se k sobě postavy mají, působí podobná scéna cynicky až nemístně; jako bychom si po pohřbu vyrazili zatančit na hrobech a s věncem okolo krku křičeli „hovno, hovno“. Poněkud průhledně „osud“ naloží i s postavou kritika a podporovatele umělecké omladiny, kterého Jan Kraus obdařil dikcí až komicky shodnou s tou, jakou známe z hercovy televizní talk show.

Mladý básník Heinz budí snad odpor, ale jen stěží kontroverzi. Ve své otravné mladické rozjívenosti neponouká ani k nápodobě, ani k obdivu ze strany diváka. Dekadentní chování a revolucionářská umanutost splývají tu ve scéně bezvýchodného výslechu, tu při buzeraci číšníka, který není s to dodat to správné surrealistické menu. Rebelie se odehrává ponejvíce na papíře a při recitaci toho, co na něj bylo napsáno. Téma názorové proměny se ale jinak úspěšně skrývá za zahlcením pěknými obrázky, včetně několika evokativních pohledů na Prahu, jaké by okamžitě měly na CNN nahradit stávající propagační spoty s vínu se oddávajícímu modelkami, které snad zapíjejí to, že v restauraci vydržely až do setmění. Ač nemá zapotřebí dávno okoukané zpomalování záběrů, kterým reklama ovlivnila kinematografii před desítkami let, neodpouští si Mašín čas od času požitkářsky pomalé tempo, které však nevede k rytmické vyrovnanosti či naopak podvratnosti filmu plného hektických akcí. Naopak: spíše poukazuje na nutkání nechat jinak nervního hrdinu taky trochu užívat si života. Byla by přece škoda, aby v tak pěkných záběrech jen freneticky pobíhal.

Za pečlivou výpravou filmu se zcela ztrácí stěžejní postavy i témata, jichž jsou figury nositeli. Důležitějším se tak nakonec stává, jakou „trotlovinu“ provede hlavní hrdina příště, a nikoliv to, jak jeho chování koresponduje s proměnlivou a tíživou dobou, na jejímž vykreslení si Mašín dal tak záležet. 3 sezóny v pekle jsou realizačně precizní, ale stylově nevzrušivý film o revoltě, kterou nakonec zadupává spíše množství úhledných záběrů než dobová moc, jak se nám snímek snaží naznačit.