Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Festivalové rošády / Cannes 2009

glosa / Jakub Felcman

Festivalové rošády / Cannes 2009

Samé nové objevy

Tradičně se na tiskové konferenci festivalu v Cannes, uspořádané při příležitosti zveřejnění oficiálního výběru, objeví oficiální komentář autorů výběru, jenž zní „známá jména a nové objevy“. Známá jména renomovaných autorských režisérských osobností, schopných obsadit proslulé herecké hvězdy, jak dodávají autoři výběru, pomohou tedy nejen publicitě samotného festivalu, ale především přece pomůžou těm méně známým, těm novým objevům – těm přesto, nebo proto, zajímavým autorům.

Ale proč ne, je to dobrý koncept a já jsem jeho fanouškem. Rozhodně jsem větším fanouškem tohoto konceptu než např. konceptu berlínského, jenž staví svou soutěž i zbytek na základě společenskopolitické aktuálnosti tématu.

Jen kdyby letošní ročník neznamenal od minulých let posun v tom, že u hlavní soutěže lze komentář zkrátit na „známá jména“. Proč ta sázka na jistotu? Nebo na jistotu... na nudu! Absence byť jediného režisérského jména, které by si již neukradlo ve filmových kruzích tu svou část proslulosti, znamená především nudu. Upřímně tedy řečeno: byť jsem měl své favority (Bellocchia, Resnaise) nebo sympatie (Giannoli za to, že patřil ve výběru k mladším a méně okoukaným), bylo mi nakonec ukradené, kdo vyhraje, neboť bylo jisté, že vyhraje někdo, kdo už žádnou tu publicitu, kterou přináší vítězství, nepotřebuje. Lesk režisérských jmen se odrážel od sebe navzájem. Výběr senilní.

A co hůř! Opatrnost prorostla i do sekce Un certain regard, založené, pokud se nepletu, právě jako autonomní testovací pole, jako rejdiště talentů. Pro letošní rok se stala především rejdištěm proslulých uměleckých režisérských osobností, jejichž příspěvek se (to jsou moje dohady) buď příliš nepovedl, nebo by v hlavní soutěži působil snad extravagantně. Nebo prostě těm filmům snad bude lépe slušet ta nálepka alternativnosti, zaklíčované už do názvu sekce...?

Bez vstupenek

Tedy k samotnému festivalu. Dostat se na projekce bylo v letošním roce ještě snadnějším úkolem než obvykle. V této souvislosti mne upoutala zpráva redaktora internetového deníku Aktuálně Kamila Fily informující o tom, že „lístky jsou beznadějně vyprodány“... upoutala mě mj. proto, že do prodeje se dostává jen jedna část lístků (vstupenky na paralelní sekci „La quinzaine des réalisateurs“), a tato část nebyla vyprodána až do konce festivalu, stejně jako nikdy předtím. Ostatní lístky se vyzvedávají na akreditaci (která je profesionálům vystavována zdarma) na základě komplikovaného bodového preferenčního systému, jehož rozbor by vydal na dlouhou a jistě i vcelku vtipnou studii. Na většinu představení se ovšem lze dostat také bez lístku pouze na akreditaci, což vyžaduje čekání ve frontě, ovšem fronty byly krátké a volných sedadel takřka vždy dost.

Zjevně nižší návštěvnost než v minulých letech přičítám, stejně jako leckdo jiný, na vrub oblíbenému strašáku ekonomické krize. Nejpočetnější diváctvo festivalu tvoří podivní poloprofesionálové, takoví, kteří jsou na své přítomnosti v Cannes existenčně závislí pouze druhotně (počítám se mezi ně). To znamená, že „pokryjí-li“ Cannes, zvýší tím o něco svou cenu na svém lokálním trhu (novinovém, festivalovém, produkčním, distribučním, kinařském), nemluvě o tom, že se pak svou přítomností mohou doma různě prsit; nepřijedou-li, nic zásadního se v jejich životě ovšem nestane.

Není proto divu, že z přítomných festivaliérů probleskovala jistá pýcha, že se jim podařilo zaonačit věci tak, že tu jsou. „Byl jsi letos na festivalu v Cannes?“ „Samozřejmě. Ale byls tam ty v roce 2009, tehdy, jak byla krize?“

Rošády

Letošní ročník byl poznamenán dvěma politickými změnami: první je odchod Oliviera Péra z pozice generálního ředitele již zmíněné sekce „La quinzaine des réalisateurs“,[1] druhým je zúžení programu sekce Týden kritiky (La semaine de la critique).

Přestože zúžení programu Týdne kritiky vysvětloval ředitel sekce Jean-Christophe Berjon snahami o zpřesnění a vyhranění dramaturgického směřování přehlídky, v kuloárech nikdo neváhal připomenout, že zúžení je především diktátem Thierryho Frémauxe, výkonného ředitele hlavních sekcí festivalu v Cannes. Ten nemá z podstaty věci v Týdnu kritiky žádný přímý vliv organizační ani dramaturgický (sekci pořádá Francouzský syndikát filmových a televizních kritiků), přesto však zjevně našel chuť i cestu demonstrovat svou canneskou dominanci. Říká se totiž také v kuloárech, že je T. Frémaux přesvědčen, že některé vlivné francouzské filmové tiskoviny (Les Inrockuptibles, Cahiers du cinéma, filmová sekce deníku Libération) oběma vedlejším sekcím nadržují, a že se tedy rozhodl proti tomu bojovat.

Ředitel „La quinzaine“ Olivier Pére přijal pozici uměleckého ředitele filmového festivalu v Locarnu a kromě dosavadní pozice v Cannes opouští také místo dramaturga pařížské cinematéky. Pro osmatřicetiletého profesionála je myslím nabídka umělecky vést festival v Locarnu ohromným úspěchem, ovšem nijak překvapivým. Pére se rychle vypracoval na vzorného absolventa canneské školy politiky autorů (onoho „známá jména a nové objevy“) a prostřednictvím svého výběru oběma hlavním sekcím každoročně úspěšně zatápěl. La quinzaine už historicky vždy působila alternativně, trucovitě (vznikla jako kontrafestival, v reakci na francouzský rok 1968, založena Rivettem, Rozierem, Berrim, Bressonem), a „politika autorů“ tu působila jaksi případněji a méně zprofanovaně. Ve své sekci hostil Bonga Joon-Ho, Pan-eka Ratanaruanga, Jeana-Marie Strauba, Pedra Costu, samé autorské tvrďáky. Podařilo se mu vystříhat se té „zrůžovělé“, pokleslé podobě autorské politiky, dle níž je autorem nazýván ledaskdo, třeba Régis Wargnier, Jacques Audiard nebo Brillante Mendoza. A to i navzdory faktu, že La quinzaine má, podobně jako Týden kritiky, vždy právo až druhého výběru. (Tedy pokud film nebyl zařazen do žádné ze dvou hlavních sekcí, teprv tehdy je k dispozici jí.) Pére dokázal La quinzaine vyprofilovat tak, že ji média představovala jako přístav autorů, kteří byli oficiálním výběrem odmítnuti nikoliv proto, že jsou horší, ale proto, že jsou příliš radikální.

Učiněným majstrštykem, jakousi korunovací celého jeho dosavadního úsilí, finální piruetkou, je letošní uvedení snímku Francise Forda Coppoly Tetro. Coppola se totiž zprvu ucházel o účast v oficiální hlavní soutěži, ale byla mu nabídnuta pouze čestná projekce mimo soutěž. Coppola tedy svou přihlášku z hlavního programu stáhl... aby svůj snímek následně poskytl zrovna La quinzaine, která je již od dob svého založení programově nesoutěžní.

Locarnskou anabázi bude možné sledovat s napětím. Pérovi se může podařit udělat z Locarna La quinzaine ve velkém a ocitnout se tedy znovu v bezprostřední konfrontaci s festivalem v Cannes. Mohl by tím dokonce změnit dosavadní rozložení sil a nabourat triumvirát Cannes–Berlín–Benátky, vytvořit jinou vazbu Cannes–Locarno. Tím opět o něco umenšit umělecký význam festivalu v Berlíně, ale především ještě více upozadit festival v Benátkách, jenž stanul v poslední době až nevídaně oslaben, z jedné strany pompézní akcí v Římě, z druhé strany růstem významu festivalu v Torontu, který začínají profesionálové – teď už myslím ty významné; buyery a sales agenty – z obou dílů amerického kontinentu upřednostňovat, neboť je vyjde levněji.

Leckdo by mohl být skeptický k Pérovým schopnostem přetáhnout s sebou i samotné umělce a připravit je o Cannes, ale já nejsem, a tak se těším.

Jen pro doplnění – původní umělecká ředitelka festivalu v Locarnu Tiziana Finziová přijala stejný post u amerického festivalu v Miami, který již prvním realizovaným ročníkem získal dle novinových zpráv „Strong European Focus“. Festival v Miami si angažováním nové umělecké manažerky polepšil, neboť tím představil novou tvář, jedinečnou v konkurenci přehlídek v Sundance a v New Yorku.

Péreovy Vary?

S potěšením se v této souvislosti domýšlím, jaké by to bylo, pokud by hlavní akcionář společnosti pořádající karlovarský festival a zároveň prezident festivalu Jiří Bartoška našel odvahu, či prostě chuť, učinit podobnou věc, tj. „vyměnit trenéra“. Možná by tím přehlídku učinil světově konkurenceschopnější, vyvázal by ji ze současného až servilního postavení zrovna vůči Cannes (nebo jsem jediný, kdo je přesvědčený, že Česká republika má k dnešku dost jiných prestižních filmových přehlídek schopných zaplatit a přivézt v české premiéře filmy z hlavního programu Cannes? Příliš důvěřuji potenciálu karlovarského festivalu, když věřím, že má dostatečné prostředky pro to, aby se nechlubil přebíráním od jiných, ale vlastními světovými premiérami? Jistě, leckdo může namítnout, vždyť oni se snaží, ale konkurence je příliš velká, je to sisyfovský úkol, jenže když popustím uzdu fantazii: nerozsvítila by se trochu hlavní soutěž hned z roku na rok, kdyby do Varů přišel právě Olivier Pére nebo Tiziana Finziová?)

Zprávy typu „do Karlových Varů míří vítězové z Benátek, Cannes a Berlína“ jsou, jak by řekl Brüno, „so 90's“.

Delegace

A propos, česká delegace v Cannes, to je další samostatný zážitek. Na jednu stranu tu všichni drží pohromadě, spojuje je snad jazyková bariéra nebo patriotismus či co, nebo nějaká vžitá slušnost, a na druhou stranu každý se snaží sám pro sebe vyfouknout něco těm ostatním, tajit vlastní plány a strategie, a tak atmosféra neformálních i formálních českých setkání má v sobě něco z atmosféry FAMUFESTu, na němž také na sebe narážejí napovrch deklamovaně sebevědomá a dobře naladěná, uvnitř malinko nejistá a otrávená ega. Je to přehlídka suverénních názorů, špetky pýchy, špetky vzájemného pohrdání. Leckdo radši mlčí a čeká, co řeknou ostatní, neboť by se mohlo stát, že se zostudí neznalostí jména nějakého radikálního filmového umělce.

Především se většina tváří tak obeznámeně s poměry, div že se v Cannes nenarodili. Co teprv po návratu.

Bába

Českou republiku letos v oficiálním programu zastupoval jediný snímek, film Bába, uvedený v krátkometrážní soutěžní studentské sekci Cinéfondation. Nakonec dokonce snímek vítězný – jaký triumf! Není to ovšem takové vítězství černého koně, jak se mohlo jevit z novinových zpráv. Pražská FAMU je v Cinéfondation zastoupena takřka každoročně (v roce 2005 dokonce dvěma příspěvky z osmnácti celkových) a hlavní kurátor výběru Laurent Jacob je znalcem české kultury a milovníkem děl skladatele Bohuslava Martinů a fotografa Josefa Koudelky. O talentu Zuzany Špidlové-Kirchnerové, autorky Báby, se vyjadřoval již před dvěma lety v českém interview a společně s ní zmiňoval ještě režisérky Lenku Wimmerovou a Karin Babinskou.[2]

Hm. Překvapivé i logické. Z místní perspektivy platí všechny tři jmenované autorky spíše za outsiderky vedle Michaely Pavlátové, Eriky Hníkové, Lindy Jablonské, Jitky Rudolfové a Alice Nellis. Jacob je ovšem znám také tím, že s oblibou vymezuje svůj soud navzdory lokálnímu oficiálnímu názoru. Upřímnou radost mu činilo, když v loňském roce ve stejné soutěži triumfoval snímek z izraelské filmové školy, který jeho autor přihlásil sám navzdory vůli svých pedagogů, a ještě šťastnější byl, když se dozvěděl, že zařazením snímku Naus upozornil na českého filmaře Lukáše Glasera, jenž byl právě díky tomuto filmu odmítnut při přijímacím řízení do navazujícího magisterského studia na katedře animace FAMU.

Na jednu stranu sympaticky pankáčský způsob, sympatičtější o to, že v lokálních odbornících tím občas vyvolá pocit uražené ješitnosti. Na druhou stranu idealismus, jenž může devalvovat v aroganci.

Zuzana Špidlová společně s cenou získala i právo uvést svůj celovečerní debut v oficiálním programu festivalu, a nedivil bych se, kdyby v Cannes uvedla svůj druhý film také Karin Babinská. Naznačuje to snad, že tu brzy vznikne ta zábavná názorová dichotomie, známá třeba z Mexika, Singapuru, Thajska nebo z Německa. Totiž že budou do velkých zahraničních soutěží přijímány s velkou pompou filmy, jimiž se místní intelektuální elita příliš nechlubí, a naopak, filmy horlivě bráněné a doporučované budou odmítány jako např. příliš lokální a mezinárodně nesrozumitelné/nezajímavé?

Upřímně řečeno, názory svého známého vlastně sdílím. Bába je filmem, popisujícím vyhraněný společenský jev (uložená povinnost přijmout u sebe a postarat se o zcela nemohoucího prarodiče) s použitím zcela standardních psychologizujících filmových nástrojů. Jaksi bezprostředně si tím říká o licenci „festivalového filmu“ (umělecké-závažné-aktuální-moralistní). Skoro bych řekl, že tomuto filmu nejlépe sluší, když se na něj příliš neupozorňuje. Naopak nejvíce se bojím, aby autorka nepochopila tento model jako osvědčený recept a nebudovala svůj celovečerní debut programově festivalově. Soudím teď skoro, že udělením ceny porota autorce prokázala paradoxně onu „medvědí službu“, a že filmařská suverenita ustoupí těžkopádnému plnění závazku. Jenže když Zuzana Špidlová je zkušená autorka se skvělou znalostí francouzského prostředí, a ještě za ní stojí ohromně talentovaný střihač Šimon Špidla, tak se ještě uvidí.

  • Poznámky:
  • 1. Jméno této sekce nepřekládám, neboť to není jednoduché. Dramaturg Štefan Uhrík používá překlad "Patnáct dní s režiséry", což mi ovšem zní trochu hrozivě, nehledě na to, že těch dní s režiséry je fakticky jedenáct; název odkazuje k literárnímu čtrnáctideníku "La quinzaine littéraire", takže bychom jej mohli přeložit i jako Režisérský čtrnáctideník – jenže opět, těch dnů je jedenáct. Vloni jsem si troufnul překlad "Režisérská patnáctka", ale když ani těch režisérů tu není představeno patnáct, ale víc, každý rok jiný počet a ta patnáctka pak působí tak bezprizorně...
  • 2. L. Jacob, J. Felcman: Mají v Cannes mladí čeští režiséři šanci? Aktuálně.cz 23.8.2007

Přečteno 5714x

Článek vyšel v časopise Cinepur #64, červenec 2009.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.3 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Rozhovor s ředitelem La Quinzaine Edouardem Waintropem

Dál, jinam, drzeji / Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu v Rotterdamu

Portréty v umírajících očích / 70. Festival del film Locarno

Počátek obrození Uber festivalu / 70. MFF v Cannes 2017

Sochání (v) Cannes / Rozhovor s koordinátorem Cannes Classics Geraldem Duchaussoyem


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (688) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #64 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #64, červenec 2009

Z obsahu tištěného čísla:

Béla Tarr (Kristian Feigelson, profil)

Co chybí (radě) fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie (Luboš Ptáček, glosa)

Alternativní Star Trek / Ve hře otevřené mnoha textům (Radomír D. Kokeš, zoom)

35 panáků rumu / Melancholický šum všednosti (Antonín Tesař, kritika)

Tokio! (Jiří Flígl, dvd)

Harun Farocki / Když v archivech najdete bílého slona (Andrea Slováková, rozhovor)

+ více...