Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Tak se nám proměnila redakce, paní Millerová!“ zahlaholil zvesela pan šéfredaktor a pověřil mě sepsáním editorialu, protože prý nové koště dobře mete a podle I-ťingu, který si spolu se třemi čtvrťáky přivezl z víkendového pobytu ve Spojených státech, „svěží vítr proráží zatuchlé vody kalného jezera, veliké štěstí“.

S úvodníky však mívám problém. Jednak mi není příliš jasné, k čemu by měl tento sloupek sloužit (obsah čísla je hned na následující stránce a pokud jde o nějaké redakční manifesty, asi daleko nedojdeme – náš mladý, lehce ošuntělý kolektiv spolu sice vychází dobře, ale spojuje ho hlavně to, že je v současnosti ke své škodě čistě maskulinní). Krom toho se od počátku tohoto textu dopouštím v rámci žánru nepřípustné fabulace: například Zdeněk by do ruky pseudonáboženským balastem vyplněný I-ťing v životě nevzal, natož aby podle něj věštil (smysluplného vhledu do budoucnosti se snad lze dočkat od rozboru šroubovice DNA, ale ne tím, že si člověk hodí „panna nebo orel“ s hrstí drobných). Ta hlavní potíž však spočívá v nepříjemném pocitu, že když už se k sepsání nějakého editorialu odhodlám, zachvátí mě potřeba nasadit si ani ne tak masku, ale rovnou gombrichovskou držku vtipného chlapíka, který coby Miloš Zeman české filmové kritiky nonšalantně okomentuje aktuální trendy a zákulisní dění.

Podobný proces bezděčného předstírání jsem nedávnou zakoušel při návštěvě výstavy Warholových filmů v pražském Rudolfinu; tentokrát ovšem nikoli sám na sobě, ale na tvářích zachycených v nepřetržitých, čtyřminutových smyčkách „kamerových zkoušek“. Obličeje postav spjatých s provozem Warholovy Factory upřeně hleděly z pláten na procházející diváky a díky podivnému kontextu – běžící kameře zaznamenávající chvíle, jež by měly patřit jenom jim – tuhly v křečovité grimasy. Živí lidé se tu s vědomím toho, že jsou natáčeni, že je jejich obraz opustí a bude cirkulovat nezávisle na nich, proměňovali ve schémata, v nichž zhmotňovali to, jak by chtěli působit na okolí. Bylo lákavé sledovat to, jak se někdy v průběhu tohoto úpěnlivého, mimovolného hraní objevila trhlina. A bylo vzrušující přemýšlet, kteří z těch lidí, jimž jsem mohl tak nepřirozeně dlouho hledět do očí, se mezi všemi těmi maskami, jež vysílali směrem k objektivu, nakonec ztratili.

Film měl vždy zvláštní schopnost proměňovat a rozrušovat vědomí lidí o jejich vlastní identitě – od dob raného filmu, kdy diváci kočovných představení toužili po tom spatřit svůj vlastní obraz na plátně, přes éru filmových hvězd až po dnešek, kdy může každý z nás díky internetu a digitálním kamerám donekonečna zmnožovat a zveřejňovat to, jak sám sebe vidí. Někdy si říkám, že osobní texty, které ze stránek Cinepuru k mé radosti stále nevymizely, tento „filmový“ proces rozpadu osobnosti ještě umocňují. Nad tím, zda je to dobře (a zda je to dobré pro tento časopis), jsem teď ovšem líný přemýšlet. Počet znaků tohoto redakčního okénka je ostatně naplněn, takže té hrstce abnormálně poctivých (či lehce natvrdlých) čtenářů, kteří tak ještě neučinili, doporučuji urychleně obrátit list a začít zkoumat, jak se skrze film a psaní obnažuje (či maskuje) někdo jiný. Třeba Ross McElwee a Iva Baslarová.