Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Stále kinema / Zlatý řez (českým myšlením o filmu)

kniha / Zdeněk Hudec komentáře (4)

Stále kinema / Zlatý řez (českým myšlením o filmu)

Po zasvěcené monografii Jana Svobody Skladba a řád věnované myšlenkovému odkazu Jana Kučery se české veřejnosti dostává do rukou další reprezentativní práce poskytující představu o vývoji českého myšlení o filmu. Jedná se o publikaci Stále Kinema. Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950, kterou po téměř třicetiletém úsilí s nezbytnou grantovou podporou dotáhli do vítězného konce editoři publikace Petr Szczepanik a Jaroslav Anděl. Klíčová je zde nepochybně editorská a odborná účast Szczepanika, který Andělovu ideu přehledové antologie české filmové teorie z konce sedmdesátých let přejal a revidoval podle aktuálních badatelských požadavků. Revize ze strany brněnského pedagoga fakticky znamenala rozšíření výběru Andělových textů omezující se na léta 1908–1937 až do doby likvidace Československého filmového ústavu, tedy do roku 1950, který je vnímán jako klíčový, protože do této doby pod hlavičkou uvedené instituce kulminovala vydavatelská a filmově-vědní aktivita vykazující se např. snahou po výzkumu filmového publika a zhodnocení poznatků předválečného strukturalismu. Neméně inovačním prvkem bylo také rozšíření publikace o oblast anticipace nového média a smyslové percepce „protokinematografických“ optických přístrojů zastoupené především statí Jana Evangelisty Purkyněho Příspěvky k poznání zraku ze subjektivního hlediska z roku 1819. Zásadního přepracování doznala rovněž úvodní studie, včetně vytvoření nové tematické strukturace, která je popsána jako posun od Andělova preferování uměleckohistorických aspektů vybraných textů směrem k širším kulturněhistorickým souvislostem. Možná nejzřetelněji o tomto bodu obratu vypovídá Szczepanikova časová korekce Andělova označení „česká filmová teorie“ a její nahrazení formulí „české myšlení o filmu“, která zohledňuje neexistující zakotvení filmové teorie na institucionální bázi, k jejímuž ustavení došlo až v druhé polovině čtyřicátých let, tedy až po napsání většiny textů shromážděných v antologii.

Výběr textů zařazených do antologie prošel třídícím kritériem odrážejícím toužebná přání a snahy nových filmových historiků nalomit linearitu, zvrátit kauzalitu a vychýlit chronologii, které se však silou své fundamentálnosti podobným tendencím vzpírají a nutí ke kompromisům. Za hlavní klíč pro seskupení textů nebyla zvolena časová posloupnost jejich vročení, nýbrž „proměny diskursivní konstrukce filmu jako média a kulturní formy“, což přes rétorickou efektnost znamená vcelku prostou skutečnost, že vybrané texty byly logicky uspořádány podle příbuzných tematických okruhů, opatřených poetickými i odborně vzletnými názvy: 1. Kinéma: pedagogika percepce a kubistický rozklad skutečnosti; 2. Stavba a báseň: film jako poetický stroj; 3. Film jako služba: funkcionalistická konstrukce a ideologický boj; 4. Optofonogenie: hudebnost filmu a znakovost mluveného slova; 5. Tvůrčí alternativy: nezávislý film - vize umělecké syntézy - amatéři; 6. Struktura a znak: Pražský lingvistický kroužek a jeho přístup k filmu; 7. Seismograf společnosti: sociologie filmu a jeho diváka.

Antologie je kromě precizně zpracovaných poznámek pod čarou, rejstříku, edičních poznámek a životopisných medailonů autorů jednotlivých textů vybavena přehledovou úvodní studií České myšlení o filmu do roku 1950, která je poměrně vzdálena verbálním excesům akademických milovníků cizích slov, a tudíž může (samozřejmě nejen z tohoto důvodu) sloužit jako výborný učební text pro studenty filmových a mediálních oborů. Studie v širším kontextu komentuje jednotlivé texty tak, jak jsou řazeny v antologii, seznamuje s teoretickým a ideovým pozadím autorů, konfrontuje jejich poznatky se stavem dobového uvažování doma i v zahraničí. V této rovině je patrný důraz na oceňování domácího myšlení o filmu jako předjímatele pozdějších progresivních teoretických proudů ve světě, což občas zavání snahou vykřesat z toho mála, čím se nesoustavné české myšlení o filmu projevilo, punc světovosti. Místy jsou tyto snahy udržitelné, jako např. u volné konfrontace Tilleho s filmovou antropologií Edgara Morina nebo paralely Tilleho a S. K. Neumanna s vitalistickou filozofií Henriho Bergsona. Místy jsou silně problematické, paradoxně se stáčející k tomu, čím noví filmoví historikové teatrálně opovrhují – adorací a fetišizováním „silných postav minulosti“. Snad nejvíce to v úvodní studii platí pro dvojici konzervativních autorů Karla Čapka a Otto Rádla. Zvlášť konfúzní je až čítankově „povinná“ adorace Čapkovy osobnosti, jehož stať Styl kinematografu z roku 1913 je ocejchována jako „nejpronikavější teoretická studie z desátých let“, dokonce doznává nepříliš ústrojné paralely s vertovovským konstruktivismem a Ejzenštejnovou „montáží atrakcí“, přidržíme-li se Linhartova zavádějícího překladu pojmu. Příbuznost mezi Čapkem a Ejzenštejnem jde dokonce tak daleko, že je vyvozena spekulativní hypotéza o společném zdroji jejich přemýšlení o psychologických účincích montáže na diváka, jímž je pragmatická, striktně anti-materialistická filozofie Williama Jamese, jejíž vliv na Čapka není literárními odborníky přijímán jednomyslně, a u Ejzenštejna jde o velmi dílčí ohlas, který není dodnes solidně prozkoumaný. Sympatie, kterých se Čapkovi a Rádlovi ze strany sestavovatelů antologie dostalo, odrážejí spíš než obdiv k „hloubce“ jejich intelektu, kterou při psaní o filmu projevili, zájem o jejich ideologické kvality („humanistický a demokratický přístup“), které zaujímali jako alternativu k levicovému diskursu, z jehož pozic byla většina v antologii uvedených příspěvků napsána. Levicový kontext nešel obejít, a nutno říci, že jeho vyhodnocování má dobrou úroveň, neuchylující se k účelovému ostrakismu, bohužel ne však zcela zbavenou pohodlných redukcí. O levicovém přístupu k filmu se např. uvažuje jako o poněkud plochém a jednorozměrném „milieu“, nacházejícím svůj nevlastnější výraz ve „spojení technického a sociálního utopismu“, který s sebou v podtextu nese deklasující pachuť, neboť je jím naznačováno (nikoli přímo vyřčeno) faux paus, že levicový utopismus, nota bene komunistický ideál sociální spravedlnosti, byl ve dvacátých let nehumanistický a bez demokratických aspirací.

Opusťme stojaté vody levicové ideologie, která není na pořadu dne, protože stejně jako další typy psaní o filmu (časopisecká a novinová kritika, básnické texty o filmu, texty spojené s institucionálním a průmyslovým aspektem kinematografie apod.) na své kritické vyhodnocení, jak zmiňují editoři, teprve čeká, a zhodnoťme přínos publikace. Začátky českého uvažovávání o filmu (Scheinpflug, Tille, Čapkové), poetistická perioda (Teige, Nezval) nebo strukturalismus (Mukařovský, Jakobson) už byly, byť ne tak erudovaně, probrány jinde, např. v seriálu Jana Jaroše v časopisu Film a doba či v jeho studii Začátky českého myšlení o filmu. V tomto směru se čtenáři dostává nového, uspořádanějšího a poučenějšího přehledu. Největší přínos antologie však kromě již uvedeného pedagogického využití tkví v jejím tematickém doplnění (kapitola 3. Film jako služba: funkcionalistická konstrukce a ideologický boj a 4. Optofonogenie: hudebnost filmu a znakovost mluveného slova) a časové rozšíření za hranice roku 1937 (kapitola 5. Tvůrčí alternativy: nezávislý film - vize nové umělecké syntézy - amatéři a 7. Seismograf společnosti:sociologie filmu a jeho diváka). V nich se čtenář může dozvědět o zajímavě uvažovaném vztahu architektury a filmu (Vít Obrtel), debatách o využití filmového zvuku, hudby a mluveného slova (E. F. Burian, Otto Rádl, Vladislav Vančura, Miloš Weingart), teoretických reflexích začínajícího experimentálního filmu (Alexander Hackesmied, Zdeněk Pešánek), nebo o strastiplném prosazování sociologického přístupu k filmu (Bedřich Václavek, I. A. Bláha, Jiří Kolaja, Přemysl Maydl – Jiří Odehnal), který konvenuje se současnými badatelskými preferencemi brněnského pracoviště a je podán se zvláštní péčí zohledňující tamější sociologickou tradici.

Stále Kinema. Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950 je zásadním vydavatelským počinem, který měl vyjít už dávno. Lze si jenom přát, aby v brzké době vyšla i druhá část antologie (kterou k naší škodě mají již k dispozici naši polští kolegové), jež má mapovat ubírání českého myšlení o filmu po roce 1950.

Stále Kinema. Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950.
Praha: Národní filmový archiv 2008, 432 stran
Doporučená cena 350 Kč.

Přečteno 8242x

Článek vyšel v časopise Cinepur #60, prosinec 2008.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /15

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Zdeněk Hudec  (2.1.2009 20:33)

Nerad reaguji na anonymy, byť s hravými přesmyčkami. A ještě více nerad někoho poučuji o tom, co sám nazývá "evidentním". Od toho ostatně máme systém vzdělávání. Stává se nepochybně leccos. Čapek bohužel nedošel k podobným myšlenkám jako Vertov nebo Ejzenštejn, které byly založeny na zcela jiném typu filozofie, jak je obecně známo, na hegelovsko-marxovském dialektickém (a historickém) materialismu. Poznámka k vynálezu filmu s tím nemá co dělat. Není potřeba příliš důvtipu k poznatku , že marxismus není anti-materialistický pragmatismus. Sám James marxismus přísně odmítal. Ejzenštejn však byl na počátku svých úvah o montáži příznivě nakloněn (vedle Pavlovovy reflexiologie a Lippsovy teorie vcítění) jeho psychologii, která mu byla inspirací v úvahách o emocionálním (a samozřejmě ideologickém) řízení diváka. Co se týká pragmatismu u Čapka. Z recenze při pozorném čtení je patrné, že vliv pragmatismu není u literárních odborníků popírán (nic takového nepíši), ale že není "přijímán jednomyslně". Tato polemická interpretační linie má tradici od šedesátých let (viz literatura). Spočívá v revidování interpretačního stereotypu, který z Čapka dělal čítankový příklad (který převzali autoři úvodní studie v antologii) uplatnění vlivu pragmatismu v krásné literatuře. Zhruba řečeno, výsledkem je poznatek, že Čapkův pragmatismus se v celku jeho vrstevnaté tvorby neuplatňuje rovnoměrně, že je to dobově podmíněné hodnotící schéma, iniciované jeho seminární prací Pragmatismus čili filosofie praktického života (1918).

Doporučená výběrová literatura:
Ejzenšten, S.: Izbrannyje proizvedenija v šesti tomach. Moskva 1964-1966.
Bordwell, D.: The Cinema of Eisenstein. NY, London 2005.
Matuška, A. : Člověk proti zkáze, Praha 1963.
Buriánek, F. : Česká literatura 20. století, Praha, Orbis 1966.
Branžovský, J. : Karel Čapek, světový názor a umění, Praha 1963.
Holý, Jiří: Česká literatura od počátku k dnešku. III.díl Praha 1998.

Akseli Koskela  (29.12.2008 21:06)

Reaguji na tu část o Čapkovi. Nechci ho adorovat, spíš se zastat autorů té úvodní statě v knize. Nepřijde mi, že by byl Čapek vynášený do nebe. Je tu prostě zmíněna celkem zajímavá náhoda, že došel k podobným myšlenkám jako Vertov nebo Ejzenštejn. To se přece stává. Vždyť i film byl vynalezen na několika místech naráz.
A to vysvětlení skrze pragmatismus Williama Jamese: nevím sice, jestli z něj Ejzenštejn skutečně čerpal, ale pokud jde o Čapka, u něho je ten vliv přece evidentní. Kdo konkrétně ho popírá? A nebo co je myšleno tím "anti-materialistická filozofie Williama Jamese, jejíž vliv na Čapka není literárními odborníky přijímán jednomyslně"? Nechci se přít, rád se poučím, protože tuhle věc beru jako nezpochybnitelný, dokázaný fakt.

Kamil Fila  (5.12.2008 19:36)

Oni se tam zabyvaji cimkolik okolo teorie a dejin film vic nez my :)
A Petr Szczepanik ma navic s polskymi filmovymi vedci nadstandardni vztahy.

Sartori  (5.12.2008 17:24)

Velice zdařilá recenze, po výborné Nové filmové historii zřejmě další zásah pana Szczepanika, jen jsem nepochopil, proč mají druhou část analogii dříve v Polsku, respektive čeho je příčinou, že se v Polsku vůbec někdo zabývá českým myšlením o filmu.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kniha

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her

Lacrimae Rerum / Intelektuální osmisměrka pro mírně pokročilé

Kim Čong-il uvádí / Učitelka Čchö, režisér Sin a bonviván Kim

Stalker v krizi středního věku / Zóna

Film a dějiny 4: Normalizace / Monstrum zatím nepolapeno

Lukešovy dějiny (kolem) filmu

Miloš Havel – filmový magnát, nebo bohém a flamendr?

Dějiny filmu 1895-2005 / Povážlivá překladatelská směšnost


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Utopie a vrčící kopírky

Transfokace

Film a dějiny

Sam Peckinpah

Film je politikum


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (731) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #60 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #60, prosinec 2008

Z obsahu tištěného čísla:

Jihlava 2008 / O filmech, hostech a spiknutí (Zdeněk Holý, glosa)

Kozí příběh: Pověsti staré Prahy / Dílo kulturních barbarů (Kamil Fila, kritika)

Julio Medem / Netočil jsem filmy se záměrem, že je budu veřejně promítat (David Čeněk, rozhovor)

Alexandra / Sokurovův triumf estetiky nad politikou (Aleš Stuchlý, téma)

Achilles a Želva / Kitanův líbivý výsměch (Jiří Flígl, téma)

Katyň (Oto Horák, minikritika)

+ více...