Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Paříži, miluji tě / Film pro (filmové) turisty

Paříži, miluji tě / Film pro (filmové) turisty

kritika / Helena Bendová komentáře (1)

Psát o filmech, které jsou vám víceméně lhostejné, je to nejhorší. Jakási průměrnost, nevzrušivost je ale tím, na co povídkový snímek Paříži, miluji tě možná i sází. Poskládat film z celkem osmnácti krátkých filmečků, z nichž každý má cca šest minut, je v jistém smyslu sázka na jistotu průměru: i když budou nějaké úseky snímku nepodařené, divák film neodmítne úplně, protože nějaký z těch osmnácti malých snímků se mu jistě zalíbí. Má to však svůj rub: i když se vás některé z krátkých děl zahrnutých do Paříži, miluji tě niterněji dotkne, vzápětí vám zážitek z filmu jako celku dost pravděpodobně zkazí jiná, méně zdařilá epizoda.

Naprostá většina povídek působí dojmem pouhého filmařského cvičení (viz třeba dílko Alfonse Cuaróna natočené celé v jednom záběru), ilustrativního předvedení ihned zřejmé teze (viz moralistní připomenutí Waltera Sallese a Daniely Thomasové, že v Paříži žijí vedle bohatých i chudí lidé), nikam nezapadajícího fragmentu bez pointy a smyslu (viz vskutku nonsensový příspěvek Christophera Doyla) anebo pouhé jednorozměrné hříčky (viz třeba rádoby vtipná variace na upírské filmy od Vincenza Nataliho). I ty o něco zdařilejší epizody zapadající do čtyř výše popsaných modelů – jako hádka snoubenců na hřbitově od Wese Cravena či svižně vystavěná komedie z metra od bratří Coenů – jsou tak nakonec jen nepřekvapivou, mírně zábavnou variací na tisíckrát viděné.

Lépe podle mého soudu v rámci filmu funguje těch několik povídek, kterým se daří navzdory krátkosti jejich trvání rozvinout do detailů propracovaný a umně zakončený příběh, anebo které se nesnaží hrát si na „film v malém“ a zasahují diváka spíše svou ambivalencí, náznakovostí, jako by se záměrně jednalo jen o fragment z jakéhosi většího, námi jen tušeného díla. Mezi nejosobitější příklady prvního zmiňovaného postupu, kdy je do šesti minut rafinovaně zavinut celistvý, jako by mnohem delší a komplexnější příběh, náleží snímky Isabel Coixetové, Toma Tykwera a Alexandra Payna. Všechny tři zhušťují čas vyprávění, Tykwer pomocí zrychlených záběrů a rychlých střihů, Coixetová a Payne pak především díky vyprávějícímu hlasu mimo obraz, který umožňuje elipticky shrnovat události. Coixetová ve svém příběhu o muži, jenž chtěl opustit svou ženu, ale kvůli jejímu onemocnění s ní zůstal a podruhé se do ní zamiloval, vyjevuje měnící se subjektivní perspektivu hlavního hrdiny: opakující se gesta, pohyby a zvyky jeho manželky je nám tak umožněno spolu-nahlédnout nejprve v jejich rozčilující protivnosti a posléze v jejich půvabné svéráznosti. Tykwerova lovestory o slepci a herečce dovedně zobecňuje časové plynutí rok trvajícího milostného vztahu pomocí rychlých střihů a opakujících se záběrů, přičemž zajímavě matoucím způsobem rozdvojuje realitu a fikci, takže příběh o rozchodu se vzápětí ukazuje být pouhou fantazií, virtuální možností v rámci příběhu šťastné lásky ústřední dvojice. Povídka Alexandera Payna potěší dokonale vycizelovaným formálním provedením (od dojemně turistického vzhledu hlavní hrdinky na návštěvě v Paříži, přes výstižně statickou kameru až po zábavně špatnou francouzštinu, kterou hrdinka vypráví svůj příběh mimo záběr) a hlavně onou zvláštní, zaplavující směsicí smutku a radosti, kterou v Paříži v parku náhle prožije hrdinka filmu.

V rámci druhého zmiňovaného přístupu k šestiminutovému formátu – kdy se tvůrce nesnaží o nějaký jasně zakončený, dramaticky vyklenutý snímek, ale spíše nabízí jen jakýsi tajuplný, nedořečený příslib – mne zaujala především díla Oliviera Assayse a Guse Van Santa. Assayas ve své povídce naznačuje rodící se milostný vztah mezi herečkou a jejím drogovým dealerem, který ovšem končí v samém zárodku, nechávaje na pochybách stejně tak hlavní hrdinku jako nás diváky, zda se skutečně mezi postavami něco začínalo rozvíjet – nebo vlastně ne. Van Sant ve své půvabné skice rodícího se vztahu mezi výmluvným Francouzem snažícím se zapůsobit na mlčenlivého – ve skutečnosti nerozumějícího – Američana dává budoucímu možnému vztahu svých hrdinů jakoby více šancí, i když jen skrze závěrečný osvobodivý, povzbudivě fotogenický běh hrdiny kamsi do neznáma.

Nelíbí se mi celkový vykalkulovaný koncept filmu sázející na to, že lidé přijdou na toho „svého“ režiséra a nějak přečkají ten zbytek. Znechucují mě kýčovité a zhola zbytečné předěly mezi povídkami s obrázky rozzářené, barevně filtrované Paříže, na nichž nechybí – jak jinak, když už to má být takový film pro (filmové) turisty – ani Eiffelovka a závěrečný – ach bože – ohňostroj. A přece nemůžu, lapená do pasti konceptu filmu, napsat, že je špatný: vždyť miniatury od Van Santa anebo Payna jsou tak jemné a precizní zároveň... Můj výsledný vztah k filmu se tak nakonec nese ve znamení prosté lhostejnosti, kterou ony občasné světlé okamžiky nedokážou překonat: i těch několik pozoruhodných filmečků zůstává být pouhým příslibem nějakého skutečného filmu, který nám snad distributoři mohli přivézt raději...

Paříži, miluji tě
(Paris, je t’aime, Francie/ Lichtenštejnsko/ Švýcarsko 2006)
režie: Tom Tykwer, Alexander Payne, Gus Van Sant, Joel a Ethan Coenové, Gérard Depardieu, Walter Salles, Daniela Thomasová, Wes Craven, Olivier Assayas, Sylvain Chomet, Gurinder Chadhaová, Isabel Coixetová, Alfonso Cuarón, Christopher Doyle, Vinzenzo Natali, Richard LaGravanese, Bruno Podalydes, Nobuhiro Suwa
120 minut, distribuce: H. C. E., premiéra v ČR: 1. 5. 2008

Přečteno 9835x

Článek vyšel v časopise Cinepur #57, květen 2008.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /14

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

matej  (18.6.2008 13:21)

a co coeni? vzdyt ti byli nejfilmovejsi proboha, jinak na me pariz pusobila velmi vycpele a opravdu samoucelne..a hlavne tri ctyri filmecky dvouhodinovou otravu v kine vazne nezachrani..a nerikam ze jsem se nesnazil neco nachazet, vsak bohuzel..

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Mládeži, rozchod / Genesis

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Steven Soderbergh / Experimentující samouk v Hollywoodu

Skici teorií her / Od procesu civilizace k elektronickým fikčním světům

Ukradené obrazy / Exkurz k teoretickým počátkům genderového zkoumání filmu

Editorial č.60 / Hranice interpretace

Neostré hranice filmového herectví / Obecné vymezení a jejich meze


RUBRIKY

anketa (24) / český film (82) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (98) / fenomén (73) / festival (86) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (117) / komiks (10) / kritika (803) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (727) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (105) / reflexe (24) / report (110) / rozhovor (160) / scénář (4) / soundtrack (45) / téma (898) / televize (102) / tisková zpráva (1) / událost týdne (238) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (62) / web (42) / zoom (157)

Cinepur #57 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #57, květen 2008

Z obsahu tištěného čísla:

Ošklivka Katka / Když si česká Popelka myje tvář od žižkovských sazí (Iva Baslarová, glosa)

Roy Andersson / Každý může být hercem (Jan Křipač, rozhovor)

Dobrodružství v Chile / Román o utajeném natáčení (David Čeněk, kniha)

Moje borůvkové noci / Amerika jako červená knihovna (Kamila Boháčková, kritika)

Febiofest 2008 / Starý v novém kabáťě, či nový ve starém kabátě? (Oto Horák, glosa)

O asijském minimalismu (David Bordwell, téma)

+ více...