Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Cormac McCarthy / Osudové hody mincí

Cormac McCarthy / Osudové hody mincí

zoom / Marcel Arbeit

Rok 2007 se pro literaturu amerického Jihu stal rokem mediálního zviditelnění Cormaca McCarthyho, autora, jenž po celá desetiletí odmítal jakoukoli publicitu a do roku 2006 poskytl tisku pouze dva rozhovory. Jeho román Cesta (The Road, 2007, česky 2008), příběh otce a syna, kteří bloudí americkým Jihem po globální katastrofě, jež měla za následek téměř úplný zánik života na Zemi, získal Pulitzerovu cenu a afroamerická moderátorka Oprah Winfreyová ho vybrala do svého knižního klubu, což v praxi znamená jeho dostupnost v každém nákupním centru a bezmála milion prodaných výtisků. Taková pocta ovšem také vyžadovala, aby se třiasedmdesátiletý McCarthy objevil na obrazovce, což se skutečně stalo a američtí mediální recenzenti to náležitě ocenili. V témže roce bratři Joel a Ethan Coenovi dokončili filmovou verzi McCarthyho předešlého románu Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2005, česky 2007),/1 která měla premiéru na filmovém festivalu v Cannes, kde sice nezískala žádnou cenu, zaznamenala však velmi pozitivní kritický ohlas. Adaptace si vysloužila osm oscarových nominací, z nichž proměnila čtyři: za nejlepší film, za režii, za přepis literárního díla a za nejlepší vedlejší herecký výkon pro Javiera Bardema v roli zabijáka Antona Chigurgha.

Tahle země není pro starý je román, jenž přímo vybízí k filmovému zpracování. Vévodí mu dva populární žánry, western a thriller, které se však nikdy neprotnou. Šerif Bell, jeho kolegové i členové jeho rodiny patří do westernu, do dob, kdy strážci pořádku ještě měli takovou autoritu, že dokázali svěřenou komunitu ochránit, a to někdy i bez použití zbraně. Veškeré násilí v klasických westernech bývá motivované a předvídatelné, i pro padouchy platí jasná pravidla. Temný gangsterský thriller se ovšem řídí zcela odlišnými zásadami; závažnost zločinu (v tomto případě pašování a prodej drog) přesahuje rámec místní komunity a zloduchovi, jenž je obvykle schopným profesionálem, je často věnováno více prostoru než jeho pronásledovatelům./2 McCarthyho příběh řeší situaci, kdy Llewelyn Moss, lovec a veterán vietnamské války, kterou americká média již od počátku tehdejšího konfliktu přirovnávala k dobývání Západu, překročí hranici svého domovského žánru, westernu, a objeví se v thrilleru, z něhož již není cesty zpět. Pravidla žánru, v němž se ocitl, nikdy nepochopí, a žádná z dalších postav mu z westernu nemůže přijít na pomoc.

V jedné z klíčových scén románu objeví Llewelyn, který se skrývá s ukradenými penězi v ošuntělém maloměstském hotelu, mezi bankovkami přijímač, díky němuž ho gangsteři snadno vystopují; telefonuje na vrátnici, avšak nikdo hovor nebere. Těsně předtím, než do pokoje vnikne Chigurh, se Llewelyn schová pod postel a odtud má možnost poprvé vidět svého pronásledovatele, na němž si nejprve všimne bot z pštrosí kůže a upnutých džínů. Když pak vyleze z úkrytu a namíří na Chigurha zbraň, zjistí, že stojí před někým natolik výjimečným, že mu nedokáže ublížit. Bratři Coenovi tuto scénu přepsali: Llewelyn na Chigurha střílí přes dveře a zahlédne ho až později na ulici, a to pouze letmo. Od této chvíle je jasné, že filmová adaptace je na rozdíl od knihy, kde je podíl obou žánrů až do posledních kapitol vyvážený, více westernem než thrillerem. Chybí scéna střetu mexických gangů v ulicích města, tak odlišná od typických westernových přestřelek, a v závěru do Chigurghova vozu nenarazí opilí a zfetovaní Mexičané, nýbrž osamělý řidič, který přehlédl na semaforu červenou. V románu je zcela jasné, proč k nehodě došlo: šlo o trest za to, že Chigurh přesáhl svou pravomoc vykonavatele a dovolil Llewelynově ženě Carle Jean, své poslední oběti, aby si hodila o život mincí. Zcela logicky museli scenáristé změnit i tuto scénu: ve filmu Carla Jean tuto poslední možnost záchrany odmítne. Tím Coenovi poněkud zmírnili determinismus předlohy, zato zachovali její mytický rozměr, charakteristický pro všechna McCarthyho díla, ba dokonce jej místy trochu předimenzovali.

McCarthy byl s výsledným tvarem spokojen, což dokládá i fakt, že se sešel s režiséry k debatě, jíž se jako pozorovatel zúčastnil redaktor týdeníku Time. Prozaik, který se svěřil, že mezi jeho oblíbené filmy patří Millerova křižovatka (The Miller’s Crossing, 1990), vysoce ocenil například scénu, kterou bratři Coenové do příběhu přidali a v níž Llewelyna na útěku před gangstery pronásleduje na souši i v řece zuřivý pes./3

Setkávání Cormaca McCarthyho s filmovým médiem však začalo již mnohem dříve, v roce 1975, kdy ho požádal o spolupráci dokumentarista Richard Pearce. McCarthy, který si již tehdy pečlivě střežil své soukromí, překvapivě souhlasil a absolvoval s Pearcem několikatýdenní terénní výzkum, na jehož konci byl scénář k filmu Zahradníkův syn (The Gardener’s Son, 1977). Snímek, natočený na šestnáctimilimetrový formát a uvedený ve veřejnoprávní televizi (PBS), byl součástí projektu „Vize“, podporovaného Fordovou nadací a Národní nadací pro umění. Tvůrci ho úspěšně uvedli na filmových festivalech v Berlíně a Edinburghu, ve dvou kategoriích byl nominován na cenu Emmy, ale nikdy se nedostal do distribuce./4 Postavení tohoto snímku jako neprávem zapomenutého klenotu amerického nezávislého filmu se ještě prohloubilo po knižním vydání McCarthyho scénáře v roce 1994, obnovené premiéry se však Zahradníkův syn dodnes nedočkal a nebyl vydán ani na DVD. Dostupnosti filmu odpovídá také informovanost o něm: už v roce 1977 ho novináři v Tennessee, státě, kde McCarthy dlouhá léta žil a psal, překřtili na Gardnerova syna a autoři i v češtině dostupné příručky Kultovní próza, Andrew Calcutt a Richard Shephard, z něj dokonce udělali Zahradníkovu svini.

Film se odehrává v Granitevillu v Jižní Karolíně v letech 1874 a 1876; je to tedy historický snímek, navíc založený na skutečné události – Jamese Gregga, syna nedávno zesnulého majitele místní přádelny bavlny, zastřelil syn jeho zaměstnance, Robert McEvoy. McCarthy byl přítomen po celou dobu natáčení a dokonce s Pearcem absolvoval i casting. V knoxvillském deníku News-Sentinel celou anabázi komentoval takto: „Je to otročina. Třicet dní na place a poslední týden jsme pracovali šestnáct až osmnáct hodin denně. Aby to člověka bavilo, musí být trochu blázen. Ale zajímalo mě to pořád.../5 Hlavní roli Roberta McEvoye, jenž je v závěru filmu za svůj čin odsouzen k smrti a popraven, ztvárnil Brad Dourif, herec, jenž v průběhu natáčení získal Oscara za roli nesmělého Billyho Bibbita ve filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem (1975).

Zahradníkův syn je naturalistický film, jenž s etnografickým zaujetím zachycuje detaily doby a regionu i místní jazyk. Základní témata příběhu se objevují i po letech v románu Tahle země není pro starý – marná touha člověka ovlivnit vlastní osud, pokusy zavést morální kritéria ve světě, kde platí jen přírodní zákony, konfrontace minulosti a přítomnosti, snaha o zachování rodinných tradic, která je neustále podvracena generačními střety v rodinách.

V Zahradníkově synovi se snažila rodina Greggových vytvořit komunitu, v níž dělníci získají bydlení a základní sociální zabezpečení, a za to svým chlebodárcům nabídnou ochotně a levně nejen svou pracovní sílu, ale také loajalitu. K tomu, aby se dělníci cítili jako doma, přispívaly i sady, zahrady a skleníky, které vybudovali Jamesovi předkové, jenže on sám už je odmítá financovat, a tak i zahradník McEvoy končí jako všichni ostatní u továrního stroje. Jeho syn Robert, jenž přišel v mládí o nohu a posléze i o schopnost komukoli, včetně příslušníků vlastní rodiny, důvěřovat, odjíždí a vrací se do rodného města až po dvou letech, když se dozví o těžké nemoci své matky.

Nejpodnětnější část filmu je právě ta, jejíž ohlasy nacházíme i v románu Tahle země není pro starý a v jeho filmové adaptaci. Otec a syn McEvoyovi se pohybují v jasně daném prostoru – rodinný domek, skleník, přádelna, stodola, kde dělníci konzumují podomácku pálenou whisky – přesto se setkají až po činu, který stojí mladého Roberta život. Ve filmu Tahle země není pro starý se šerif Bell také neustále míjí s nájemným vrahem Chigurhem, po němž marně a pasivně pátrá, a když se nakonec přece jen oba ocitnou na stejném místě, v motelovém pokoji, Chigurh nejenže neopustí svůj úkryt, ale ani se nepokusí šerifa zabít – patří přece do dvou různých žánrů. Do scénáře Zahradníkova syna včlenil McCarthy rámec, jenž se odehrává v roce 1950 a v němž se Robertova sestra Martha jako stará žena setkává v nemocnici se synem zavražděného Jamese Gregga, který jí přináší jako symbol usmíření obou rodin květiny. I ve filmu Tahle země není pro starý má kytice pro pacienta, postřeleného Llewelyna, sloužit jako lávka přes řeku mezi dvěma světy, ovšem „převozník“, agent Carson Wells, jenž má pacifikovat Chigurha, nezíská Llewelynovu důvěru a sám vzápětí umírá. V Zahradníkově synovi má původ i Chigurhova záliba potvrzovat nevratnost osudu pomocí mince. Továrník James Gregg si občas kupuje přízeň svých mladých zaměstnankyň a nabízí zlatý desetidolar i čtrnáctileté Robertově sestře. Stejná mince z Jamesovy ruky rozzuří o dva roky později hrdého Roberta McEvoye, v němž se upevnilo mylné podezření, že James jeho sestru zneuctil. Házení mincí se objevuje i v románu Všichni krásní koně (All the Pretty Horses, 1992, česky 1995). Tam se protagonistovi příběhu dostává poučení o nevyzpytatelných cestách osudu a jako ústřední metafora je použita právě mince, kterou mincíř umístil do formy jedním ze dvou možných způsobů./6 Úvaha o minci – stejně jako další klíčové úvahy postav – však ve filmové adaptaci Billyho Boba Thorntona z roku 2000 (u nás byl uveden pod názvem Krása divokých koní) chybí.

Je až překvapivé, kolik styčných bodů najdeme mezi Zahradníkovým synem a filmem Tahle země není pro starý, byť se jedná o snímky zcela odlišných žánrů, a navíc se na filmu bratrů Coenových McCarthy scenáristicky přímo nepodílel. Oproti tomu filmová adaptace románu Všichni krásní koně, přestože se jedná o western, má k oběma výše zmíněným přepisům velmi daleko, protože je v ní kladen důraz především na samotný příběh, zatímco metaforičnost a symbolika předlohy zůstává zachována pouze ve scénách, v nichž se krotí mustangové, případně se alespoň o koních hovoří. „Hraničářská trilogie“, kterou Všichni krásní koně otevírají, není pouhým sledem tří příběhů, v nichž mladí protagonisté dospívají a sžívají se s přírodou. První díl je tezí, druhý antitezí a třetí syntézou – v něm autor a následně i čtenář přehodnocuje motivaci i jednání protagonistů a upozorňuje na jejich chyby i na neblahé důsledky, které z nich vzešly.

Trilogie, která pro McCarthyho znamenala první velký komerční úspěch, měla svůj původ ve scénáři, jenž vznikl na počátku 80.let a nikdy se nedočkal realizace. Scénář s názvem „Města na planině“, což je titul později použitý pro třetí díl trilogie, se odehrává na podzim roku 1952 a líčí osudy dvou mladíků, Johna Gradyho a Billyho. Hlavní postavou je John Grady (tehdy ještě bez příjmení), jenž se zamiluje do mexické prostitutky trpící epilepsií, ale nezíská ji a v závěru umírá rukou dívčina pasáka Eduarda, jenž se odmítl smířit s její ztrátou. V závěru scénáře Billy odchází, aby těžce zraněnému Johnu Gradymu obstaral vodu, avšak po návratu najde již přítele mrtvého, což je obdoba pozdější scény z románu Tahle země není pro starý, v níž Llewelyn přináší vodu zraněnému mexickému řidiči, aby vzápětí zjistil, že byl muž mezitím zastřelen. Scénář pak na rozdíl od knihy končí zoufalým výkřikem Billyho nad tělem Johna Gradyho: „Pitomý kurvy!“/7 Takové zvolání nepřichází ve Všech krásných koních v úvahu. Příběh, vytržený z kontextu celé trilogie, je romantickým westernem o cti, odvaze a dodržení slibu a spoléhá se především na malebnost přírody. Film je ovšem ještě romantičtější než předloha: například scény z pobytu Johna Gradyho a jeho společníka Rawlinse v mexickém vězení jsou v Thorntonově filmu redukovány na nezbytné minimum a zbaveny symbolického potenciálu tam, kde by to divák nejméně čekal – například scéna, v níž ve vězeňské jídelně John Grady v čestném boji zabije svého protivníka, by byla daleko efektnější, pokud by scenárista v souladu s románem nechal oba bojovníky použít jídelní podnosy jako štíty.

Některé pochybnosti ohledně filmové verze Všech krásných koní potvrzuje rozhovor se scenáristou filmu Tedem Tallym, rodákem ze Severní Karolíny, který se specializuje na literární adaptace a předtím vytvořil například přepis Mlčení jehňátek. Tally popisuje svůj přístup k předloze takto: „Když dokončíte krácení, musíte vymyslet nové scény a nové přechody a možná tu a tam i novou postavu. A rozhodně musíte dodat dialogy.“/8 Původní verze filmu trvala přibližně tři a půl hodiny; po třetím sestřihu byl snímek o hodinu a půl zkrácen. Neustálým oklešťováním lze vysvětlit řadu nedostatků filmu, ale zdaleka ne všechny. Pomineme-li věk protagonistů v románu a věk jejich hereckých představitelů, mohou být klíčem dvě protichůdná Tallyho tvrzení: na jedné straně říká, že „McCarthy je brilantní zábavný autor“, jehož humor spočívá především ve vykreslení postav a v dialozích (s. 138), na straně druhé připouští, že u McCarthyho postav „končí téměř jakékoli snahy tragicky a jsou předurčeny k neúspěchu“ (s. 143). McCarthy se na natáčení filmu dostavil, ale pouze jednou jako vzácná návštěva. Tally, jenž neznal žádný z McCarthyho původních scénářů, napsal: „Bylo to, jako by do budovy vstoupil Elvis. Spousta dnešních prozaiků jako by rovnou psala příběhy s promítačkou v hlavě a skoro hlavní důvod k napsání knihy bývá ten, aby na ni někdo koupil filmová práva. U McCarthyho to takhle vůbec není. Tomu je to úplně jedno“ (s. 145).

Tally se zhostil adaptace Všech krásných koní jako hollywoodský profesionál, nikoli jako pečlivý čtenář. Kvality filmu Tahle země není pro starý ovšem spočívají nejen v profesionalitě tvůrců, ale především v tom, že bratři Coenovi přistoupili k literární předloze s odvahou a úctou: nejen, že se smířili se strukturou románu a nepokoušeli se ji měnit, přestože konec příběhu zcela nefilmově, avšak v souladu s McCarthyho záměrem vyznívá do vytracena (závěrečný monolog šerifa je doslovně převzat z románu, stejně tak je respektováno, že jeden z protagonistů umírá mimo záběr), ale také například v tom, že se do příběhu nepokoušeli dodat chybějící humor (s přijatelnou výjimkou několika kreací Woodyho Harrelsona v roli agenta Wellse). Jediným vážnějším problémem filmové adaptace je to, že postavu Chigurha, jenž není žádný psychopat, a jak říká Wells, má své zásady, bratři Coenové odlidštili ještě daleko více než McCarthy: chybí například výmluvný detail, že svého zrádného šéfa v sedmnáctém patře houstonského mrakodrapu zabije broky, aby nerozbil okenní sklo, jež by na ulici mohlo zranit nevinné chodce, a chybí i scéna, v níž Chigurh novému šéfovi drogového kartelu poctivě vrací ukradené peníze. Bezvýchodnost příběhu, v němž dobro nad zlem nezvítězí už jen proto, že se s ním vůbec nedokáže potkat, ve filmu podtrhuje téměř naprostá absence hudby.

Robert McEvoy ze Zahradníkova syna odmítá na počátku filmu amputaci nohy zasažené snětí se slovy: „Pokud do ní Bůh vložil sněť, ať uhnije.“/9 V McCarthyho scénáři „Města na planině“ říká pasák Eduardo o Johnu Gradym: „Během umírání snad pochopí, že ho sem přivedl závazek, který měl ke smrti. Že tu hledal právě smrt. A že to tak bylo vždycky. Od samého začátku“ (Arnold, s. 225). Anton Chigurh vysvětluje ve filmu Tahle země není pro starý Carle Jean, že způsob její smrti byl předem dán: „Každá chvíle v lidském životě je obrat a volba. V některém bodě jste učinila volbu. Všechno pak směřovalo sem. Zúčtování je pečlivé. Tvar je daný. Nelze vymazat ani čárku./10

Přes zřetelný determinismus, který se vine celým jeho dílem, není McCarthyho přístup k lidstvu přístupem puritánského teologa či filozofa, ale spíše vědce – archeologa či patologa. Naučil se dokonale využívat populární žánry, aby pro čtenáře a diváky byly jeho příběhy, dokládající neoprávněnost antropocentrického přístupu ke světu, co nejsrozumitelnější. Historie filmu dokládá, že do zavedených žánrů lze vměstnat sebesložitější příběh, a pokud tradiční žánrová forma nestačí, může si ji tvůrce poněkud přizpůsobit, vytvořit si vlastní podžánr nebo několik žánrů zkombinovat či postavit vedle sebe. Z tohoto pohledu film zpětně ovlivňuje literaturu: jižanský prozaik a básník Robert Morgan, jeden z mála, který viděl McCarthyho Zahradníkova syna při jeho televizní premiéře, o tom řekl: „Hodně jsme se z filmů naučili, především o tempu a sevřenosti vyprávění.“/11 Vezmeme-li v úvahu vývoj McCarthyho autorského stylu i stále větší úspěchy, které jeho díla zaznamenávají, můžeme toto tvrzení bez výhrad podepsat.

  • Poznámky:
  • 1) Název, který pochází z básně Williama Butlera Yeatse „Plavba do Byzance“, se netýká jedné konkrétní země. Nesmyslnost překládat název knihy i filmu jako Tahle země není pro starý místo správného 'Není země starců' obzvlášť vynikne tehdy, uvědomíme-li si, kdo vylíčené události přežil. Citáty z knihy uvádím ve vlastním překladu, neboť českou verzi Davida Petrů považuji za zcela neadekvátní.
  • 2) K charakteristice westernu a thrilleru srov. Cawelti, John G., The Six-Gun Mystique, 2nd ed. (Bowling Green: Bowling Green University Popular Press, 1984) 73–93 a Palmer, Jerry, „Thrillers,“ in: Popular Fiction and Social Change, ed. Christopher Pawling (New York: St. Martin’s Press, 1984) 90.
  • 3) Srov. Grossman, Lev, „What Happened When a Very Private Writer Met Two Very Idiosyncratic Filmmaking Brothers: A Conversation between Author Cormac McCarthy and Joel and Ethan Coen,“ Time, 29 Oct. 2007: 61.
  • 4) Srov. Luce, Dianne C., „Cormac McCarthy’s First Screenplay ‘The Gardener’s Son’,“ in: Perspectives on Cormac McCarthy, ed. Edwin T. Arnold and Dianne C. Luce, revised ed. (Jackson: University Press of Mississippi, 1999) 71–96.
  • 5) „Gardner’s [sic] Son on PBS This Week, Written by Louisvillian,“ News-Sentinel [Knoxville], 2 Jan. 1977: G7.
  • 6) srov. McCarthy, Cormac, Všichni krásní koně, přel. Tomáš Hrách (Praha: Argo, 1995) 193.
  • 7) Srov. Arnold, Edwin T., „First Thoughts on Cities of the Plains,“ in: Perspectives on Cormac McCarthy, s. 222–28. Ve druhé polovině 80. let McCarthy napsal další dosud nerealizovaný scénář „Velryby a lidé“ (Whales and Men) z prostředí zámožných mořských biologů zkoumajících chování a komunikaci velryb. Příběh, inspirovaný prací uznávaného odborníka na kytovce Rogera Payna, obsahuje mimo jiné také dlouhý monolog o smrtelných nehodách závodníků Formule 1 v 50. letech. Toto dílo, jež dosud nenašlo svůj románový ekvivalent, je dokladli šíře McCarthyho tematického záběru. Srov. Arnold, „Cormac McCarthy’s Whales and Men,“ in: Cormac McCarthy: Uncharted Territories / Territoires inconnus, ed. Christine Chollier (Reims: Université de Reims Champagne-Ardenne, 2003) 17–30.
  • 8) Josyph, Peter, „Losing Home: A Conversation with Ted Tally About All the Pretty Horses,“ Southern Quarterly 40.1 (Fall 2001): 137–38.
  • 9) McCarthy, Cormac, The Gardener’s Son: A Screenplay (New York: Ecco Press, 1994) 15.
  • 10) McCarthy, Cormac, No Country for Old Men (New York: Alfred A. Knopf, 2005) 259
  • 11) Josyph, Peter, „Getting the Voices Right: A Conversation with Robert Morgan About The Gardener’s Son,“ Southern Quarterly 40.1 (Fall 2001): 130.

Přečteno 10245x

Článek vyšel v časopise Cinepur #56, březen 2008.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.6 /23

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #116

#116

duben 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY zoom

Srdce bijící zeleně / Tvar vody

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

Oheň na moři / Lekce z periferie

Sicario / Žánrový traktát o neuchopitelném zlu

Syn Saulův / Rozostření existence


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Sicario / Žánrový traktát o neuchopitelném zlu

Opravdová kuráž / Mezi westernem, pohádkou a moralitou

Vrah ve mně / Sociální drama jako brutální noir

Egoyanovy pravdivé lži / Z druhé ruky

Muž z Londýna / Tarrova existenciální detektivka


RUBRIKY

anketa (23) / český film (72) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (90) / fenomén (68) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (731) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (654) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (98) / reflexe (24) / report (98) / rozhovor (154) / scénář (4) / soundtrack (37) / téma (848) / televize (89) / tisková zpráva (1) / událost týdne (205) / video (2) / videoart (16) / videohra (54) / web (41) / zoom (150)

Cinepur #56 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #56, březen 2008

Z obsahu tištěného čísla:

Michael Clayton (Radomír D. Kokeš, minikritika)

Než ďábel zjistí, že seš mrtvej / V sobotu ráno, za dvě minutu osm (Jakub Arpel, kritika)

Téma: Svět v obrazech / Populárně vědecký a naučný film (Lucie Česálková, téma)

Pandořina skřínka aneb Co feministky provedly filmu / Od žen k "ženám" (a zase zpátky) (Tereza Hadravová, kniha)

O život (Adam Franc, minikritika)

Videosushi (pro zvané) (Tomáš Pospiszyl, videoart)

+ více...