Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Editorial č.55
editorial / Kamil Fila / komentáře (6)
Se začátkem nového roku přichází mnoho anket, jež se snaží zrekapitulovat rok uplynulý. Vyhlašují se často bizarní kategorie, míněné občas i ironicky. V našich médiích v případě vyhlašování nejlepších filmů vládne předvídatelná opatrnost. Zatímco u hudby kulturní redaktoři projeví určitou odvahu a jejich žebříček vlastně slouží čtenářům jako inspirace k hledání nových, přehlížených a minoritní děl a umělců, filmoví publicisté obvykle jen shrnují to, co už diváci viděli a na čem panuje široká shoda, byť třeba nejasně artikulovaná.
Náš největší deník takto vyzdvihl ze zahraničních filmů Babel a z českých Tajnosti, což jsou příkladné ukázky děl vyhovujících středostavovským představám o kultivovaném umění. Ostřejší kritické oko v nich však většinou uvidí jejich vypravěčskou vykalkulovanost a podbízivost v tom, co chtějí módně sdělit o multikulturních či feministických tématech.V dalším českém deníku zase známý kulturní publicista duchovně svázaný s undergroundem označil za nejlepší český film …a bude hůř, snad jenom kvůli té subkulturní spřízněnosti, neboť snímek sám jinak těžko obstojí jako plnohodnotné dílo Jeden komerční filmový měsíčník určený převážně mladým čtenářům na první místo umístil sci-fi Sunshine, což je hlavně výpověď o tom, že redaktoři časopisu vědí, že současné tvrdé jádro filmových fanoušků oceňuje na filmech především atmosféru, danou designem obrazu a zvuku. V hlasování čtenářů jednoho popkulturního internetového periodika pro změnu zvítězili Transformers, což značí, že větší davy ocení, pokud je design nejenom detailní, ale také co nejhlučnější a nejbarevnější.
Zajímavé je, že některé tituly se opakují víceméně ve všech žebříčcích, bez ohledu na to, jak moc se médium, v němž žebříček (či anketa) vyjde, prezentuje jako „mainstreamové“ či „nezávislé“ a „alternativní“. Ony všude se opakující filmy jako Dokonalý trik a Bourneovo ultimátum ukazují přinejmenším to, že současný Hollywood není vůbec v krizi, ale naopak je zřídlem kreativity, která dokáže uspokojit obrovsky široké spektrum publika.
Anketa Cinepuru je složena z hlasování jednotlivců, nelze si o ní tedy vytvářet nějaké univerzální soudy, už jenom proto, že její přispěvatelé si různě vykládají pojem „nejlepší filmy roku“. Někdo za ně považuje distribuční premiéry, někdo do nich vřadí i filmy, které sice viděl v roce 2007, ale do kin k nám přijdou až v roce 2008, někdo se soustředil především na snímky z festivalů a přehlídek, které se ani nemusely konat na území naší republiky. Najdeme tu výrazné milovníky francouzské kinematografie i milovníky asijských filmů, jména slavných režisérů i vyložené objevy. Někdo svým hlasováním bojuje za „lepší kinematografii“ (ve smyslu „jedině to, co je nejvyšším projevem filmového umění, má smysl“), někdo jen katalogizuje probíhající trendy, mezi jejichž hodnotou nečiní hierarchické rozdíly, a někdo svým hlasováním ani neříká, že jím vybrané filmy jsou nejlepší, ale že jsou zkrátka výjimečné a stojí za pozornost. Poměrně výrazná je skupina „narativních hédoniků“, kteří oceňují komplikovaně vyprávěné filmy, u nichž se nestarají nutně o věrohodnost, ale zajímá je hra s fikcí. Možná toto nejvíce odlišuje mladší generaci od starší, jež vyzdvihuje snímky svázané úzce s realitou. Paradigma filmu jako „odrazu skutečnosti“ je novou generací kritiků a cinefilů stále více relativizováno a někdy dokonce i přímo odmítáno.
Doufáme, že nabídnutá paleta „nejlepších filmů uplynulého roku“ pro vás bude inspirací k dalším diváckým zážitkům a že lidé přispívající do Cinepuru nemají okruh svých zájmů užší než naši čtenáři. Každopádně nás těší, že jsme na tom alespoň tak dobře jako prestižní filmový měsíčník Sight and Sound, v jehož Top 10 figuruje i film, jenž u nás získal nejvíc hlasů, rumunské 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.
Přečteno 7753x
Článek vyšel v časopise Cinepur #55, leden 2008.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3 /9
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
V tom pripade - a editorial to nijak nevylucuje - existuji dve skupiny.
1) Lide, kteri urcitymi gesty (sestavovanim zebricku, psanim recenzi a glos, sestavovanim programovych schemat kin ci festivalu) davaji najevo,ze jim jde o hledani "novych forem umeni" a zaroven touzi po jakemsi druhu "uplnosti" (nazyvaji to treba souladem obsahu a formy.)
2) Lide, kteri kinematografii zadavaji specialni ukol kriticky reflektovat socialni a historickou realitu, pricemz popularni zanry, narativni experimenty ci experimenty na pomezi nekolika medii pokladaji za unikovy zpusob tvorby.
Tyto skupiny se pritom nemuseji prolinat.
O.K.
Film mne zajímá jako vyprávěcí forma. Už v nejstaších zapsaných vyprávěních (staroegyptské, Epos o Gilgamešovi, bible) se vypravují příběhy a otázka, zda jsou "realistické" je falešná. Smutek Gilgameše nad smrtí přítele Enkidua je nepochybně sugestivně realistický, činy obou reků nikoliv. (Podobně v biblických příhodách - Noé atd.) Dílo se má vztahovat ke skutečnosti, nikoli přednostně k sobě.
Film Ratatouille bych do žebříčku nezařadil proto, že nevidím důvod k míchání hraných a animovaných filmů (a z těch druhých já vidím dva či tři ročně).
@OTO HORAK: Pri psani o "bojovnicich za lepsi kinematografii" jsem - nikoli ve zlem - myslel hlavne na Milana Klepikova. Vy mi tam vlastne take spadate, plus nekteri dalsi ucastnici ankety (Jakub Felcman, Ales Stuchly...)
"Boj" nechapu jako aktivismus, ktery by vedl k sepisovani zakonu ci kvot, ale proste gesta - "vybrat jenom to, co nas posouva dale". Tuto snahu ve vasich zebriccich vidim. Nedovedu si predstavit, ze do zebricku zaradite Ratatouille, ktery tam bude mit treba David Bordwell (ona oblibena, "nezpochybnitelna" autorita, s niz se obcas muzou ruzni lide mlatit v diskusich navzajem po hlave).
Vase pojeti "odrazu reality ve filmu" je vzhledem k tomu, o cem pisu ja, prilis siroke, takove az "surrealisticke".
Myslel jsem predevsim na generaci kritiku, kteri se vlastne v nasi cinepurni ankete ani neobjevuji (generacne, ale jen castecne ideove by mezi ne spadal Jaromir Blazejovsky). V kulturni obci neni tezke je identifikovat - ocenuji proste filmy, ktere nejak "zasadne vypovidaji cosi podstatneho o nasi soucasnosti a historii". Slovnik ohledne "vypovedi", duraz na spolecensko-kritickou funkci kinematografie atd. jsou v primem rozporu s tim, pokud jinym kritikum, zvlaste mladsim, "staci" to, ze film se vyjadruje k filmove historii, ze je vypovedi o kinematografii jako instituci. Toto zobecnovani je kazdopadne vhodne drzet v tolika uvozovkach, situace je slozitejsi.
To, co podle meho plati, je, ze "odraz skutecnosti" vychazi z velke casti z primitivni marxisticko-leninske epistemologie, kterou postupne zpochybuji ruzne jine systemu poznavani. "Diskurzivni analyzy" maji taky marxisticky zaklad, ale duraz na konstruovanost obrazu reality oproti vire, ze film muze cosi "zachytit" ci "odrazit", je markantni a zasadni pro rozruzneni principialnich kritickych pristupu k filmum.
pkkoblih: Diky za vcelku peclive sledovani mych aktivit, ale prece jenom to neni tak peclive.
1) Vcelku dost zalezi na tom, o kterych publicistech a jakych medialnich platformach mluvime, to jiste. Nicmene, rozdil v prosazovani "vetsinoveho" a "alternativnejsiho" vkusu je dost patrny u vetsiny novin, nedejboze, dokonce casopisu, a hlavne tech hudebnich a filmovych. Filmy jsou proste cilene vic na masy a publiciste se tomu take vic podrizuji. Navic je snadnejsi pokryt nabidku v kinech, tam se bere obvykle vse, u hudby si publiciste dost vybiraji. A zebricky u hudebnich publicistu a u filmovych se co do prosazovani "alternativy" k "mainstreamu" hodne lisi. Mentalitu hudebnich publicistu, mimochodem, dost studuju, a vidim, ze se ridi zasadne odlisnymi kriterii "kultivovani vkusu", ktery v teto podobe u filmovych publicistu v hlavnich mediich nenajdes.
2) Kolegy nepeskuju, konstatuju. A v kazdem roce uvadim i filmy, ktere u nas nikdy nesly a v zebricku mam vysoko filmy, ktere se nikdy neobjevi ve vyberu Mf DNES, Premiere ci Moviezone. V zasade ale v editorialu rozlisuju ruzne pristupy k tomu, co oznacujeme za "nejlepsi filmy". Ja vybiram filmy signifikantni pro ten rok a nerozlisuju mezi nimi, co je vetsi ci mensi umeni. Staci mi casto bohate, ze neco zajimave pracuje s tradicnim zanrem. A otevrene priznavam, ze nejsem vyslovene "hledac novych forem", coz neznamena, ze tyto veci nesleduju a nebavi me. Jen jadro moji pozornosti tvori popkultura.
3) V Cineme mam Babel za 80%, ale by by hlavne dobre precist si ten text cely a sledovat jeho argumentaci, nez se divat na cisla. Kdyz v Cineme Crash od Haggise dostane 60 %, nemuzu dat Babelu stejne, protoze to je lepsi film, byt muj soud by byl prave tech 60 %. A z recenze to vyplyva taky na mensi cislo, pokud uz se mame o tech % a hvezdickach dohadovat. Ja na nich nijak nebaziruju, ani si vetsinou nepamatuju, jak jsem co pred rokem hodnotil.
4) Rejzkovi se jiste smat muzeme, ale on proste ve verejnem povedomi hraje instanci "kritika". S tim nic moc nadelat nejde.
Jen několik málo slov k tomu, co mě praštilo do očí:
Nevím, jak si došel k názoru, že hudební redaktoři jsou ve svých žebříčcích odvážnější. Nemám sice přehled o tom, jak moc se hudebnímu průmyslu věnuješ, ale troufám si tvrdit, díky tvým řádkům, že to není moc tvoje silná stránka, jinak bys nenapsal něco takového...
Píšeš: ,,filmoví publicisté obvykle jen shrnují to, co už diváci viděli a na čem panuje široká shoda.." když se mrknu na tvůj souhrn filmových nej sepsaný v r 07 v časopise Cinepur, pak zbývá jen dodat, že děláš nemlich to samé, za co nyní své kolegy peskuješ.
Tvoje kritika na snímek Babel je mi záhadou, když vím, že v časopisu Cinema obdržel od tebe hodnocení 80%.
A na závěr: filmové ( i třeba hudební) kritice je přikládán až příliš velký význam, někdy až směšný. Když má Jan Rejžek napsáno v anketě u svého jména KRITIK, musím se smát.
Diváci, kteří se o film zajímají, si najdou informace i bez pomoci filmového publicisty a diváci, kteří příjdou do kina jednou za rok, už kritiky nepotřebují vůbec.
Předpokládám, že i na mne se vztahují pisatelovy věty o těch, "kteří bojují za lepší kinematografii (za nejvyšší projevy filmového umění)", "vyzdvihují snímky svázané úzce s realitou" a vnímají ji jako "odraz skutečnosti". Nuže, za lepší kinematografii nebojuji (to je nad možnosti kritiků), uvádím jen filmy, které považuji po obsahové i formální stránce (jedno nestačí, vždy oboje) za inspirující. Ano, opravdu si myslím, že filmy by měly být svázané (jakkoliv, nikoli nutně "úzce) s realitou, chcete-li být jejím odrazem. Za realitu je však třeba považovat i představy, sny, možnosti a odraz nemá být mechanický. Filmové zrcadlo, v kterém se realita má odrážet, by mělo být alespoň trochu hrbolaté a smí být i velice vypouklé. Klidně může zobrazovat postavy jak v bludišti na Petříně - podmínkou je, že se v něm postavy ještě poznají. (Tuto podmínku vztahuji přes všechna specifika i na žánrový film a vyjímám z ní pochopitelně okrajové případy jako abstraktní snímky, videoinstalace apod.) V tomto smyslu chápu i "věrohodnost", "hra s fikcí" by měla o "věrohodnosti" vždy vědět, počítat s ní a umět zdůvodnit, proč se na ni rezignuje, jaké to má opodstatnění. Otrocky napodobivá "věrohodnost" a fikční libovůle a svévole jsou dvě slepé uličky a jen zdánlivé protiklady. Ukotvení je vždy důležité a v tomto smyslu např. dávám přednost takovému filmu, který se vztahuje k určitému místu a času - nebo podobně transparentní, "hmatatelné" realitě. (Tato kritéria mi splňuje třeba i snímek Paula Verhoevena Černá kniha, jehož obsahovou i stylovou jednotu oceňuji, ačkoli se mi do první žebříčkové desítky nevešel.) Ovšem, film může odrážet jen sám sebe. Čas od času takový přístup může být podnětný a oživující, ale pokud by tato tendence měla převládat, dočkali bychom se v kinematografii podivných a tristních konců. Film by se ocitl v podobném outu jako větší část současného výtvarného umění, které zůstalo nezbytným hlavně pro samotné umělce, kurátory, recenzenty a bohaté snobské kupce. Dlužno podotknout, že část výtvarníků dnes z této situace - s větším či menším zdarem - zkouší vybřednout a snaží se respektovat nejen své vlastní médium, jeho "jazykové" prostředky, ale usiluje i o kontakt s realitou (např. úspěch německé malby v posledních deseti letech).
POSLEDNÍ ČÍSLO
#145
únor 2023
DALŠÍ Z RUBRIKY editorial
Nejlepší letošní seriál a kouzlo redakčního brainstormingu
Kouzlo filmových manifestů / Editorial #142
Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla
Film jako písek na pláži / Editorial 139
Dobře, že o současném Česku točí alespoň Rumuni
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Vejdi do prázdna / ...a přesyť se silnými podněty
Editorial č.68 / Autorství pohřbívané i zmrvýchvstalé
Prorok / Žánr a mystika převlečené do hávu realismu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (120) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (18) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (17) / kauza (1) / kniha (133) / kritika (1122) / mimo kino (193) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (53) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (89) / téma (1035) / televize (139) / událost týdne (292) / videohra (84) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #55, leden 2008
Z obsahu tištěného čísla:
Arnaud Desplechin / Bráníme právo člověka na to být křehký před moderní dobou (Michal Procházka, rozhovor)
Zabriskie point (Jan Švábenický, kritika)
Touha, opatrnost / Válka jako hra (Dominika Prejdová, kritika)
Naomi Kawase (Hana Ludvíková, profil)
Větrejte příbytky / Nonfikční hlasy v hraných filmech (Lucie Česálková, téma)
Zlatý kompas (Barbora Švarcová, kritika)