Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kancl / Estetika trapnosti na britský způsob

Kancl / Estetika trapnosti na britský způsob

televize / Štefan Titka

Není nijak závratným zjištěním, že britský smysl pro humor má svůj vyhraněný charakter. Monty Pythony někteří považují za legendu, jiní jejich kult dodnes nedokážou pochopit a obdobně jsou vnímány i další typicky britské produkty, jako například dnes už legendární destruktivně-nihilistický sitcom Mladí v partě nebo na základech žánru vesmírné sitcom soap-opery vystavěný Červený trpaslík. Seriál Kancl tuto pomyslnou rodinnou tradici britské „jinakosti” netrhá. Ve světě se stal kultovní záležitostí, přestože vznikly pouhé dvě série po šesti dílech (plus dva hodinové vánoční speciály). Projekt sehraného scenáristicko-režijního-hereckého dua Rickyho Gervaisa a Stephena Merchanta, který má kromě Kanclu na svědomí například i neméně zajímavý seriál Komparz, byl vůbec prvním britským sitcomem, který vyhrál americký Zlatý glóbus. Kromě dobré pověsti u kritiků z Hollywoodské asociace zahraničních novinářů (HFPA) se Kancl těší přízni i u takových velikánů televizní zábavy jako Matta Groeninga, tvůrce Simpsonů, který na tento britcom nedá dopustit. Není pak takovým překvapením, že byl podle britského mustru zrealizován i velmi úspěšný americký remake.

Od standardně pojímaného „statického” sitcomu se Kancl především odlišuje originálním stylovým pojetím. Pseudodokumentární rámec Kanclu, kdy televize BBC natáčí dokumentární cyklus o papírenské firmě Wernham Hogg, byl vcelku logickým krokem, jak dále využít potenciálu ryze televizního formátu reality TV a plynule jej začlenit do televizní dramatické tvorby. Dobrá zpráva je, že na první pohled krkolomný hybrid reality TV a sitcomu je v tomto konkrétním případě funkční. Seriál kromě v autentickém stylu zachycených událostí (roztěkaná kamera, pohotové transfokace apod.) využívá i další dokumentaristické postupy, jako osobní zpovědi hlavních postav na kameru nebo snímání situace bez vědomí jejích aktérů přes skla kanceláří, společenských místností atd. Přítomnost štábu je simulována i neustálým rozpačitým pokukováním do kamery, nebo dokonce bezostyšným uzurpováním její pozornosti pro svou potřebu (prakticky kterákoli scéna egocentrického šéfa Davida Brenta). Kancl kromě dokumentaristických postupů přejímá z formátu reality TV omezené dějiště jinak vlastní televizním pořadům s izolovanou skupinkou soutěžících, kde daný prostor představuje jakousi volnou formu „vězení”. Prostředí firmy Wernham Hogg je vykresleno jako jednotvárné a šedivé místo – pár kancelářských stolů, počítačů a židlí, jako přechod mezi scénami často slouží opakující se záběr na pracující kopírku. Prakticky veškerá dějová akce je zasazena do tohoto úzce profilovaného prostředí, ze kterého jako by nebyla pro postavy cesta ven. Stejně jako soutěžícím v luxusních vilách i zaměstnancům firmy Wernham Hogg scenáristé jen zřídkakdy dopřejí pohled za zdi stereotypního pracoviště. A když už se tak stane, je to zpravidla vnímáno jako nějaká zvláštní událost, svátek (obdobně jako v soutěžních pořadech typu Vyvolení).

Postupy odvozené z dokumentární tvorby a formátu různých televizních reality show však pomáhají Kanclu rozvíjet jeho divácky nejvděčnější rys, jeho specifický smysl pro humor. Seriál důsledně rozvíjí komický potenciál trapnosti. Vyžívání se v trapnosti scén je často dohnáno po tu nejzazší mez – tam, kde by jiný tvůrce scénu utnul, Ricky Gervais a Stephen Merchant nechávají kamery běžet dál a dohrávat scény ad absurdum. Křečovitost tu není neduhem, ale uměleckým záměrem, dobrovolně zvolenou formou, která dává celému seriálu tvář. Postava sebestředného ředitele Davida Brenta, ztvárněná Ricky Gervaisem, je vyhrocenou studií egocentrického jedince, který je i přes svou extrovertní povahu vykreslen spíše jako politováníhodný asociální typ. Právě jeho neschopnost nenápadně zapadnout do právě probíhající situace, stát se její součástí bez toho, aniž křečovitě zdůrazní svou domnělou jedinečnost, oblibu v kolektivu a geniální smysl pro humor, je vedle pseudodokumentární formy nejcharakterističtějším poznávacím znamením seriálu. Ostatně schopnost rozkolísat emoce mezi soucitné dojetí a sžíravý humor je vlastní i ostatním postavám wernhamhoggského panoptika. Ať už je to Brentův „pobočník” Gareth, recepční Dawn nebo ironický Tim (jedna z mála postav, která v seriálu reprezentuje „zdravý” humor) – všichni působí zoufalým dojmem ustrnulosti ve svém životě, i když velmi často do kamer nezapomínají zdůrazňovat, že práce ve firmě je pro ně jen dočasná a přechodná.

Kancl nelze snadno kategorizovat jako sitcom. Většina sitcomů se řídí „restartujícím” principem, podle něhož se následující epizoda vždy navrací ke statusu quo a zřídkakdy navazuje na události z předešlých dílů (nebo je jen minimálně reflektuje zpětně). Kancl ale sleduje v průběhu obou sezon hned dvě dějové linie – tu zásadnější (Damoklův meč v podobě hrozícího propouštění ve firmě) a tu relativně méně důležitou (milostné pnutí mezi trojúhelníkem Dawn, jejím snoubencem a Timem). Podobně jako v případě rozkolísané divácké odezvy na postavy i tady Kancl nabízí podvojné vnímání, kdy se divákovi nedostává jen řetězce situačních gagů, ale i zajímavého příběhu, jenž se rozprostírá v celé délce sezony. Možná že i to je vysvětlením překvapivě vlažného přijetí, kterého se u nás seriálu dostalo. Pro člověka odrostlého na „hardcore” sitcomech jako Krok za krokem, Ženatý se závazky nebo Kutil Tim může být Kancl pracující s naprostou odlišnou poetikou komična nepříjemným překvapením.

Kancl (The Office, Velká Británie 2001-2003)
scénář a režie: Ricky Gervais, Stephen Merchant

Přečteno 7875x

Článek vyšel v časopise Cinepur #53, září 2007.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /21

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY televize

Ostré předměty / Jehly v sametu

The Terror / Porcování odpovědnosti a morálky

Mozaika / Vyber si svého hrdinu

Dabing Street / Dejvické šero ve studiu ZERO

Další sezona podivností / Stranger Things 2

Mindhunter / V náruči sadistického monstra

The Deuce: Špína Manhattanu / Nahota nejen na prodej

The Knick / Víc než chirurgicky chladná elektronika


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (687) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #53 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #53, září 2007

Z obsahu tištěného čísla:

Může být reklama uměním? A kdy...? / O povaze vztahu reklamy a umění a podmínkách jejího posouzení (Štěpán Kubalík, téma)

"Tak pro rozum sis přišel, něco bych pro tebe měl" / Jak DVD trailery oslovují filmové fanoušky (Pavel Skopal, téma)

Masahiro Šinoda / Externí dimenze filmu (Jiří Flígl, rozhovor)

Daniela Kuhnová / Televizní self-promotion (Kamil Fila, téma)

Neuchopitelná identita "IMAX" (Radomír D. Kokeš, téma)

Karlovy Vary 2007 / Nové filmy, staré problémy (Oto Horák, glosa)

+ více...