Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dr.House / Sherlock ve službách medicíny
televize / Jakub Korda / komentáře (4)
Jedním z momentálně nejúspěšnějších titulů americké televizní stanice Fox je doktorský seriál House M.D. Titulní postava, doktor House, je šéfem diagnostického oddělení princetonské nemocnice v New Jersey a se svým týmem mladých talentů týden co týden řeší neobvyklé případy, které překračují hranice standardní medicíny. Divácký úspěch seriálu v zámoří doprovází nominace a zisk množství televizních cen. Seriál pod názvem Dr. House vysílá televize Nova a i její čísla o sledovanosti jsou velmi povzbudivá. Prakticky každou epizodu zhlédne přes milion televizních diváků. Tento úspěch se může zdát na první pohled překvapivý. Vždyť doba, kdy boom doktorských seriálů dosahoval - přidržíme-li se odborné terminologie - snad až rozměrů epidemie, odezněla s 90. léty.
Jednou z příčin úspěchu seriálu může být fakt, že se ve správnou chvíli přiživil na oblibě procedurálních seriálů, jejichž vlajkovou lodí se stala Kriminálka Las Vegas. Podobně jako v tomto policejním seriálu se i princetonští lékaři vydávají po stopách záhady a jedním z diváckých potěšení je sledování detailního popisu celého procesu určení choroby pomocí sofistikovaných diagnostických metod. K vizualizaci procesů v lidském těle tvůrci využívají počítačové animace, techniky dříve spojované spíše s vědeckým filmem. “Zločinec” díky tomu dostává mnohem hmatatelnější podobu. Jádrem příběhu ovšem není ani tak tematizování otázky “co je to za nemoc?” (kdo to udělal?), ale procedury odhalování pachatele v podobě viru, bakterie, nádoru... Zločince jen v tomto případě nahradila nemoc - ta je také jednou z forem ohrožení společenského statutu quo, o jehož ochránění jde v podtextu policejních a nemocničních seriálů především.
Analogie Dr. House s policejními a detektivními seriály skutečně není tak nahodilá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Už samotná struktura vyprávění vychází z tradice detektivních příběhů - úvodní sekvence je vždy zasvěcena “spáchání zločinu”, tedy momentu, kdy udeří nemoc, a následně se rozjíždí “pátrání”. Toto pátrání zahrnuje rovněž takové metody jako domovní prohlídky (které nelegálně provádí jeden lékař z Houseova týmu, který byl v mládí příznačně odsouzen za vloupání). Oproti trendu současných policejních procedurálních seriálů ale Dr. House do svého středu staví jedinou postavu, a to “výjimečného génia”, navazující na tradici klasických soukromých detektivů. Televizní kritik Rob McKenzie ve svém článku uveřejněném v The National Post of Canada dokonce postavu dr. House velmi trefně přirovnal k samotnému Sherlocku Holmesovi. A také tato analogie je zcela na místě. Oba mají po boku svého “jediného důvěrného přítele” - Holmes doktora Watsona, House doktora Winstona, oba jsou schopní briskní dedukce, oba jsou arogantní, drží si odstup i od svých blízkých, které oslovují příjmením, jsou líní, když zrovna nepracují na případu. Pro Holmese i House je velmi důležitá hudba, Holmes užívá kokain a pročítá černou kroniku, House je závislý na vicodinu a mezi jeho “pokleslé” koníčky patří sledování nekonečné doktorské mýdlové opery Generál Hospital a hraní počítačových her. Společná je jim také určitá míra mizantropie, nebo minimálně lhostejnost vůči lidem v okolí. Dr. House rozhodně není veden empatií s osudy svých pacientů či Hypokratovou přísahou, je provokován výzvou “sestavit puzzle”, sherlockovsky vyřešit hádanku. Bydlí-li Holmes v 221B Baker Street, musí pak i House příznačně také bydlet v bytě č. 221B. Dr. House je tak skutečně novodobou verzí typického excentrického detektiva. Stejně jako mají Holmes či Poirot svoje nezaměnitelné vizuální znaky, i on je srostlý se svou holí, nedbale vrstvenými oděvy a rockovými tričky, které ve sterilním prostředí špičkové nemocnice působí zcela nepatřičně.
Snad až revolučním krokem televizních tvůrců bylo učinit hlavním hrdinou nemocničního seriálu arogantního a cynického lékaře, který neprojevuje pražádnou úctu k pacientům a ukázkově politicky nekorektní je i ke svým kolegům. Jak říká producentka seriálu Katie Jacobs: “Je hrubý, neuctivý a nevypočitatelný, něco jako Mick Jagger se stetoskopem.” Například v díle Věrnost House reaguje na stížnost svého černošského podřízeného Foremana, že se po něm vozí, slovy: “Vážně? To bude tou snaživostí, že dřete jako barevný.” Houseovy výroky - “houseismy” - se již dnes staly stabilní součástí fanouškovských debat. Houseovy výroky urážející etnika, národy, ženy, pacienty, ironizující romantické city...
V historii televize má House předchůdce snad jen ve slavném sitcomu ze 70. let AU in the Family a jeho hlavním hrdinovi Archie Bunkerovi, který je zcela nesnesitelný a dostává se do názorového konfliktu snad s každým ve svém okolí. Ale přisoudit takové vlastnosti lékaři (profesi s nejvyšším možným společenským statusem) mimo komediální žánr je přeci jen velký a kontroverzní krok dál. Dr. House každopádně nastartoval trend odvážnější konstrukce hlavních hrdinů, následován třeba policistou-sériovým vrahem Dexterem ze stejnojmenného seriálu či v poslední době podobně nesnesitelným policistou v seriálu Shark. Je tak nutné začít pomalu přehodnocovat pohled na televizi jako konzervativní médium, které postrádá sklon problematizovat sdílené kulturní představy, normy a reprezentace.
Přečteno 13035x
Článek vyšel v časopise Cinepur #51, květen 2007.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3 /55
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Ehm, pokud chcete přidávat články, tak aspoň při tom Ctrl+C Ctrl+V z google překladače kontrolujte, jestli je přeloženo jen to, co má… Pochybuju, že mýdlová opera je správná… : JInak je článek dobrej, to jo… :)
http://shark.serial4u.cz/
Generál Hospital :-) :-) :-)
(nebude to spíše "Všeobecná nemocnice" !!)
to je wilson a nie winston
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY televize
Tahle země není pro demokracii / TraumaZone
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev
V dark roomu s Jane Austen / Fire Island
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #51, květen 2007
Z obsahu tištěného čísla:
Pusinky /II/ (Aleš Stuchlý, kritika)
Gothic 3 / Intriky a svoboda (Helena Bendová, videohra)
Porno prr a porno vyjé / Protipohyby a urychlení ve snímku Bitch Witch (Lucie Česálková, téma)
Umírněné mraky / Porn to be Wild (Aleš Stuchlý, zoom)
Febiofest 2007 / Pohyblivý svátek (Oto Horák, glosa)
Neslušný americký sen / Americký pornoprůmysl v číslech (Jan Hanzlík, téma)