Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Déja vu

minikritika / Jan Hlubek komentáře (1)

Současnou tvorbu režiséra Tonyho Scotta charakterizuje sebevědomě samoúčelné zaujetí architekturou filmové formy. Těkavá, hekticky proměnlivá struktura záběru a excesivně dynamická montáž, téměř úplně se odpoutávající od příběhu i jeho postav, došly zatím na hranice narativní srozumitelnosti i samotné percepční únosnosti v předposledním snímku Domino (2005). V Déja vu však režisér svůj vizuálně výbušný styl, ovlivněný reklamní a videoklipovou estetikou MTV, záměrně ztlumil a opět se více přimkl ke klasickému vyprávění. Největší úskalí ovšem neskýtá režisérovo oblíbené téma manipulace digitálním obrazem, ale právě krkolomná a v některých momentech i nechtěně komická snaha skrze toto téma vyprávět v podstatě romantický příběh.

Jistá hi-tech aparatura otevírá okno do minulosti. A agentu Dougu Carlinovi (Denzel Washington) pomůže jak odhalit, kdo stojí za teroristickým útokem na říční trajekt v New Orleans, tak najít novou lásku v dívce Claire (Paula Pattonová), která byla nalezena zavražděná nedaleko místa tragédie. Ona aparatura totiž navíc umožňuje přímo fyzický přenos časem, takže Carlin ubíhající minulost nejen pasivně sleduje, ale může ji i fakticky ovlivnit. V okamžiku, kdy Carlin usedne do "stroje času", převrací se však náhle pohyb příběhu i situace postav. Spirálovitý vývoj thrilleru s časovou smyčkou poněkud násilně a unáhleně narovnává žánrově motivovaná snaha o závěrečné obnovení rovnováhy a vytvoření ideálního páru. Snímek přestává stimulovat divácké potěšení z chytrého vyprávění a dosti neohrabaným způsobem útočí na emoce, přináležející k žánru romance s jejím nezbytným happy endem.

Sekvence, v nichž Carlin odhaluje a následně využívá funkce "stroje času", zůstávají nejpůsobivější atrakcí snímku, byť právě skrze ně ústí Déja vu do onoho romantického klišé. Přístroj umožňuje pojmout minulost jako pohyblivý obraz. A Carlin se tak ocitá ve specifické pozici jakéhosi všemohoucího "diváka-autora", který může s předloženým "filmovým" materiálem volně nakládat. Změnou hlediska nebo velikosti záběru obraz minulosti dekonstruuje, a odhaluje tak jeho skutečné významy. Formálními manipulacemi jej prozkoumává, interpretuje i aktivně dotváří (viz scénu, v níž do minulosti pošle vzkaz svému kolegovi). Prostřednictvím časoprostorového interfejsu se však zároveň počíná do takto vzniklého obrazového prostoru sám nekontrolovaně nořit. Distancovaný Carlinův pohled se neupírá jen k obrazu Claire, ale pozvolna ke Claire jako takové, začíná ji vnímat jako živou bytost, jejíž osud může změnit. Perverzní aspekt kinematografie – pozorovat a nebýt přitom pozorován – dokonale převrací scéna, v níž Claire skrze časové okno pohlíží jakoby přímo na Carlina a ptá se: "Je tam někdo?" Obraz je destabilizován, jeho divácká působivost se tím však jen zvyšuje. Zpětná vazba není pro hrdinu zcizujícím efektem, ale spíše přímou pozvánkou ke vstupu, dalším záhybem spirály vedoucí k rozplynutí v jiném časoprostoru. Oproti Vonnegutově Billymu Pilgrimovi nebo hrdinovi Markerovy Rampy (La Jetée, 1962) však Doug Carlin "zapendluje" v čase přesně v intencích produkční společnosti Jerryho Bruckheimera a svůj ponor do obrazu zakončí náležitě explozivní akcí...

Nejvlastnějším tématem Déja vu možná nakonec není cestování časem, ale spíš rozkoš z ideálního diváctví: Proniknout do obrazu. Ztratit se a rozplynout v iluzi. Dokonalá divácká projekce skrze joystick a širokoúhlý monitor. Stát se postavou svého vlastního filmu. A být ochoten zemřít pro svou filmovou lásku.

Přečteno 6862x

Článek vyšel v časopise Cinepur #49, prosinec 2006.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.9 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

kolemjdoucí  (23.12.2008 23:42)

Poněkud starší článek, přesto se k němu musím vyjádřit. Mrzí mne že zde autor rozebírá funkční stránku filmu/scénáře a nikterak se nepozastavuje nad samotnou nesmyslností základního stavebního prvku, kterým je právě onen "stroj času", který hlavní hrdina využívá. Můj zážitek z tohoto filmu byl narušen strojem, který je nesmyslný téměř, až za hranice představivosti. Abych byl pochopen, musím uvést, že nemám nic proti filmům které pracují s technologickými "udělátky". Jen mám jaksi dojem že většina filmů nakládá s danou technologií ve vymezených intencích vlastního žánru či vlastní mytologie a tehdy je vše v pořádku. Domnívám se však, že tento film je v nahlíženém principu rozviklaný. Film se tváří jako film ze současného světa kde vše funguje tak jak má a přitom hlavní hrdina využívá stroj, který už v samém prazákladu staví na hlavu všechny fyzikalní vlastnosti. Zhmotňování obrazu v prostoru bez využití optiky je samo o sobě nemožné o to více nemožné je to, že se to děje s ohledem na minulost a tato minulost je navíc ještě pomocí takového stroje ovlivňována. Film jako médium tu tak popírá sám sebe a svoji existenci. Chudák kameraman na place staví kameru a zoomuje na detail jednoho z herců a přitom netuší že jeho pracně natočený záběr bude představovat záběr který se v ději zhmotní z jedniček a nul někde v ohromném procesoru. Pro technicky smýšlejícího člověka představa nepřekousnutelná. Obraz odrazu reálného světa nikdy nemůže vzniknout bez optiky a snímače které zachytávají světlo a trasnformují jej ve výsledný obraz. Překousl bych kdyby tvůrci pracovali se strojem času a nevysvětlovali více jeho funkční stánku(Back to the future, Timemachine). Např. Superman ve filmu prostě lítá a nevadí to, protože tak prostě mytologie kolem supermana funguje. Superman se narodil na jiné planetě, tato planeta explodovala, rodiče supermana poslali do jiné galaxie. Děj je natolik fantazijní že už v podstatě můžeme akceptovat cokoliv. Nejvlastnějším tématem Déja vu možná nakonec není cestování časem ale popření sebe sama jako filmového média. Jsem film, vznikl sem pomocí optiky a světla ale v budoucnu budu vznikat pouhým lusknutím prstu. Lusknete prstem a budete schopni získat obraz z jakéhokoliv místa na světě aniž by kdokoliv musel toto místo navštívit. Stačí když poblíž bude pár družic, nějáká ta průmyslová kamera a etc.....

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY minikritika

Rallye smrti

U mě dobrý

Déja vu

Země mrtvých

Obchodník se smrtí

Elizabethtown

Domino

Restart


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #49 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #49, prosinec 2006

Z obsahu tištěného čísla:

Taxidermie / Pálfiho antropologické studium střední Evropy (Pavel Sladký, kritika)

Dokumentární film má ve výuce své místo (Jaroslav Valůch, téma)

Renoir v Hollywoodu (Jan Křipač, zoom)

Dokonalý trik (Petr Hamšík, minikritika)

Editorial č.49 (Zdeněk Holý, editorial)

Anketa (Redakce, téma)

+ více...